Dailan pochodoval po svém pokoji sem a tam. Byl rozzuřený doběla. Naštvaný, ale hlavně sám na sebe. 

Bylo tomu již několik měsíců, co od něj královna odešla, ale nebyl jediný den, kdy by se nevzbudil zpocený a znechucený. Její odchod ho rozzlobil, ale bylo to ještě něco, co cítil, a co nedokázal definovat.

 City neznal a nepoznával, jeho srdce bylo přeci hluché, ale měl pocit, jakoby s jejím odchodem ztratil i kus sám sebe. Podivný tlak na hrudi ho tížil víc a více. Tísnivý pocit ztráty a snad i smutku? Nevěděl, ale jisté bylo, že ho to den za dnem, stále více trápilo. 

Ale nejhorší bylo, že když před měsícem odjel s vědomím, že až se vrátí, bude královna tu, celý měsíc na ni nedokázal přestat myslet. Vkrádala se do jeho mysli nepozvána a nevítána, a on se ráno ke své zlosti, budíval vzrušený a rozmrzelý. 

Za slabost svého těla, pak nenáviděl sám sebe. A to hlavně proto, že věděl, že ona touha je jednostranná. Nyní měl ale možnost se ji pomstít. Ukázat ji, že po ní netouží, že to je jen potřeba jeho těla, kterou by dokázala uspokojit každá obyčejná děvka z jeho království. 

Chopil se korbelu a zhluboka si přihnul. Pak znovu začal pochodovat po pokoji. Nechal si ji zavolat a hodlal řádně využít jejích služeb. 

Naschvál, aby ji ještě více ponížil, poslal ji ten nejnemravnější šat, co si dovedl představit. Už jen z té představy, až ji v tom uvidí, se mu rozbušila žíla na čele. Vztekle praštil prázdným korbelem o stěnu. 

„Víno!" Zařval a vzápětí se ve dveřích objevila Berta, s novým korbelem vína. Znovu se ho chopil.

 Měl vztek, že už jen představa jejího těla, znovu probudila to jeho. Vůbec to nechápal. Však ani na vojenském tažení, když jeho muži využívali služeb lehkých žen, neměl na ně chuť. 

Nechal si pozvat dvě dívčiny do svého stanu a doufal, že mu uleví. A ženštiny se opravdu snažily. Jenže k jeho nelibosti, stále před sebou viděl hříšné tělo své ženy v onom nemravném obleku kejklířky, a jeho kopí se neprobudilo k životu. 

Znovu si notně přihnul vína a vztekle zavrčel. Pak stačí, aby zahlédl jen její ňadra dmoucí se z jejího výstřihu, aby se vzrušil. Už jen ta představa, ho znovu rozlítila. Považoval to za svou slabost, a proto chtěl také tu, která ji způsobila ponížit a ukázat jí, kde je její místo. 

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a pak do místnosti vstoupila ona. Přes sebe měla přehozen dlouhý, černý plášť a křečovitě ho svírala u svého krku. 

„Můj pane." Zašeptala a poklekla se sklopenou hlavou. Dailan se zastavil a zabodl svůj zrak, do klečící ženy. Pevně semkl čelisti. Nyní jí náležitě ukáže, svůj vztek. Svou nenávist a zlobu. Posadil se do svého pohodlného křesla pod oknem.

 „Povstaň!" Zavrčel, a když tak učinila, pokynul hlavou, „Doufám, že jsi splnila mé přání?" Povytáhl obočí. 

„Jistě, můj pane," zašeptala Arven roztřeseným hlasem, „co budete žádat?" Dailan se zhluboka zasmál. 

„Co budu žádat?!" Vyprskl, „Co bys myslela, že mohu žádat od děvky?!" Opřel hlavu do křesla, „Nejdříve se mi předvedeš v onom oblečení, a pak jako správná konkubína, se postaráš o to, aby se mé mužství probudilo k životu! A pak...!" Oči mu zaplanuly, když pokynul ke svému klínu, „Tvá ústa jistě budou pro mé kopí velmi příjemná. Ostatně..., ještě si matně vybavuji, že jsou pro tento účel jako stvořená."