Dailan seděl na svém trůnu a shlížel dolů, na své poddané. Králova audience se pomalu blížila ke konci a pod trůnem poklekla sama královna.

 O stupínek níže seděla královna matka s Kirou a s pochopením se dívali na Arven. Dailanova zloba, totiž nepolevila. Jak se zdálo, byl rozhodnut ji potrestat. Již jen zmínka o jeho ženě, dokázala ho rozlítit. 

Seděl nyní opřen do opěradla trůnu, s rukou ledabyle položenou na jeho opěradle, a s opovržením shlížel ke své ženě. V jeho pohledu, by nikdo nenašel ani kousek náklonnosti, či lásky. Jen čirá zloba, vztek a nenávist, koukala mu z tváře.

 Jen on sám ovšem věděl, že pod tím vším, skrývá se ještě něco. Nedokázal to pochopit, protože jeho srdce nebilo, a necítil nic, ale přesto, když ji spatřil, jakoby se jeho tělo probudilo. Vztekle zavrčel nad tím zjištěním. Přičítal to svému dlouhému celibátu, však k ní necítil nic. Celibátu, kterým byla ale ona příčinou.

 Byla přeci jeho žena, a jako taková, ho měla oblažovat svou přítomností. Měla se mu věnovat a poskytnout mu rozkoš, když o to projevil zájem. Být mu nablízku a bavit ho. Starat se o něj, a o jeho tělo. Jenže ona od něj utekla. Utekla z jeho lože. Utekla od něj, a to nedokázal strávit.

 „Můj pane." Zašeptala Arven a sklonila hlavu k zemi. Jeho nenávist v očích jí rvala srdce, které nyní bušilo jako o závod, když čekala na jeho ortel. 

Věděla, že ji čeká trest, a najednou ani nezapochybovala o tom, že by nebyl schopen ji poslat na popraviště. Však měl na to plné právo. 

Bylo pravdou, že jako manželka mu byla povinována poslušností, úctou a bezmeznou oddaností, a ona ho v jeho očích zradila. Jenže kdyby to učinil, bylo jasné, že prohrála. Nic by ji nezachránilo před tím, přijmout ortel smrti. 

Nyní s tlukoucím srdcem doufala, že se snad rozhodne pro jinou z možností. Sice i pro ni, dosti nelichotivou, nicméně, měla by šanci ho znovu získat a probudit v něm lásku. Sama mu onu možnost, coby jeho panoš, vložila do hlavy den před tím, když mu dovolil král řečnit. 

„Zítra bude královna o hlavu kratší," řekl Dailan, „rozhodl jsem již. Odmítla svého krále, i svého manžela..., tudíž mi je na nic!" Řekl to s takovým opovržením, až se Arven zachvěla. 

Cítila, že nemluví do větru. Opravdu by byl schopen ji nechat stít, a vůbec by se nedivila. Nebylo nic, co by mu v tom mohlo zabránit, ani jeho srdce, které dříve bilo jenom pro ni, a které nyní mlčelo. Ale malý náznak naděje, tu přeci byl. Měla pocit, že náznak žárlivosti, objevil se v jeho hlase, když mluvil o královnině převleku. A právě onen náznak citu, dával ji alespoň malou naději. 

„Možná by to byla chyba," odvážila se oponovat, „říkal jste, pane, že potřebujete ženu. Že vaše tělo má jistou potřebu..., a tu..., by vám přeci mohla poskytnout." 

„Hloupě mluvíš, panoši!" Obořil se král a zamračil se, „Jako král, můžu mít každou ženu, na jakou si ukážu! A taky to udělám! Hned zítra vyberu sobě milenku."

 „To ano, můj králi," zašeptal panoš, „můžete mít jakoukoliv. Tak proč ne tu, která vás tak zradila? Můžete ji přeci degradovat do pozice své milenky a ponížit ji tak přede všemi, jako ona vás." Vnukla mu tuto odvážnou myšlenku, protože věděla, že je to jediná její šance na to, zachránit si život. A zachránit jejich lásku, i když bylo jasné, že bude nesmírně trpět. 

Nyní klečela pod jeho trůnem, a neopovážila se k němu zvednout zrak. 

„Moje ztracená žena!" Pronesl Dailan do ticha s opovržením, „Lhářka a konkubína kejklířů! Dělá ti dobře vystavovat na odiv své vnady před cizími muži?! Možná bych ti mohl udělat radost, a poslat tě jako dárek svým mužům. Všichni do jednoho, by se rádi na tvém krásném těle ukojili!" Prskal rozzuřeně, pevně svírajíc v dlaních opěradla trůnu.

 „Můj pane," zašeptala Arven a odvážila se zvednout hlavu, „křivdíte mi. Leč vím, že jsem se provinila a mrzí mě to více, než si dovedete představit. Miluji vás, a to je čirá pravda, můj pane. A jestli je nějaká možnost, jak svou vinu odčinit..." Hlas ji poklesl a polkla slzu. Nemohla se dívat do jeho očí plných zloby a nenávisti. Očí, které dříve oplývali tak neskutečnou láskou, jakou si ani nedokázala představit. 

„Phe!" Zavrčel a opřel hlavu do opěradla. Chvíli se na ni díval a mlčel. Jakoby přemítal o jejím osudu. A jakoby se v něm prala touha, s jeho nenávistí. 

„Nemůžeš v mých očích odčinit to, co vidím, když se na tebe podívám!" Procedil skrz zuby po chvíli, „Vidím hříšnou ženu, které dělá dobře se před muži ukazovat skoro nahá. Ženu, které její manžel nebyl dost, aby nezatoužila po tom, dostat to od jiných!" 

„Ach můj pane," zašeptala Arven, „vaše představy jsou mylné. Nikdy jsem nezatoužila po jiném muži, jak po vás." 

 „Ty se ještě opovažuješ?!" Vykřikl a vyskočil na nohy. V mžiku byl u ní a jednou rukou ji lehce, leč hrubě chytl a postavil na nohy. 

Byl teď tak blízko ní, že navzájem cítili dech toho druhého ve své tváři. Jeho vzdouvající se hruď pod jeho zvýšeným dechem, byl ovšem následek zuřivosti a zloby. I když..., když přejel očima po jejím štíhlém hrdle a prsou, která se vysoko drala z jejího výstřihu, zprudka vydechl. Stále bylo zřejmě něco, co ho nutilo po ní toužit a probudit tak jeho tělo k životu, proti jeho vůli. 

Stále ji držel pod krkem, když přelétl pohledem její křehké tělo. Ano, jeho tělo se probudilo, aniž by si to kruci přál. Měl vztek na sebe, že i přes svou nenávist, po ní touží. 

Ale jeho touha po ní, byla nyní v jeho očích jen slabost. Slabost, kterou už ji nehodlal nikdy ukázat. Však ta slabost, ho dovedla až sem. 

Jenže jeho panoš, měl zřejmě pravdu. Mohl ji mít. A mohl ji ponížit, tak, jako ona jeho. Mohl ji trýznit tak, jak trpěl on, když odešla. Mohl ji ukázat, jak moc velká, je jeho nenávist k ní. Mohl z ní učinit obyčejnou děvku. Konkubínu, kterou zřejmě toužila být. Mohl ji učinit svou hračkou a poníženou služebnicí jeho sexuálních potřeb.

 „Máš dvě možnosti!" Zavrčel a odhodil ji od sebe tak, až upadla, „Buďto si dojdeš zítra ráno pro svou popravu, nebo..." otočil se a došel až k trůnu. Pomalu se usadil, „nebo se staneš děvkou krále! Ne, milenkou," vyprskl, „to by bylo pro tebe moc velké vyznamenání. Děvkou! A přesně tak, s tebou budu i jednat. A přesně tak, tě budu i nazývat!"