„Nalej mi vína, panoši." Přikázal Dailan, když sešil svou ránu a usedl za bohatý stůl. Ihned se s chutí pustil do jídla. A bylo vidět, že má opravdu velký hlad. Hory jídla, která mu Berta připravila, za chvíli zmizely. 

„O mé muže je postaráno?" Obrátil se na Bertu, když se objevila ve dveřích zjistit, zda ještě něco nepotřebuje. 

„Samozřejmě, můj králi." Řekla, a zmizela za dveřmi.

 Pak si Dailan unaveně promnul kořen nosu a zadívala se na Arven. Vůbec nevěděla, co si o jeho pohledu myslet. Díval se na ni a mlčel. Bylo vidět, že je značně unaven, ale přesto měla pocit, jakoby o něčem přemýšlel. 

„Pobav svého krále, panoši." Řekl nakonec a vstal. Položil se do své postele, s rukama pod hlavou a pokynul jí hlavou. 

„Mám pocit, že jste unaven, můj pane," zašeptala, „hra v šachy nebo vrhcáby, nebude jistě dobrá volba," sklonila nervózně hlavu, „pak nechám výběr na vás. Snad hra na loutnu?"

 „Na loutnu?!" odvětil zamyšleně, „Mé uši jsou po té dlouhé době z neustálého řinčení zbraní a křiku umírajících, unavené." Řekl to překvapivě klidně. Snad až tak, že Arven byla ještě nervóznější, než kdyby se zlobil. 

„Ženu bych potřeboval, panoši. Ulevit svému tělu, jenže..." zamračil se uprostřed věty, a následující slova, již zněla o mnoho tvrději, „jenže žena, která by měla nyní ležet vedle mě, a oblažit mé tělo, mě nechce." Arven se rozbušilo srdce jako o závod. Jak se zdálo, jeho vyčerpanost a únava, zklidnila jeho mysl, a mluvil tedy vcelku klidně.

 Její srdce zalila láska a touha k muži, který se jí najednou zdál tak osamělý. Nejraději by se mu vrhla do náručí, a prosila o odpuštění.

 „Třeba se mýlíte, můj králi." Odvážila se říci. Znovu k ní vzhlédl a odfrkl si.

 „Co ty víš o ženách, panoši?! Královna utekla před svým králem. Opustila mé lože, a tudíž je zřejmé, že po mě netouží."

 „To určitě není pravda!" Vyhrkla Arven, ale raději by se kousla do jazyka. Dailan znovu zpozorněl. „Promiňte, můj pane. Neodvažuji se s vámi přít, jen jsem vyjádřil svůj názor."

 „Dobrá!" Povytáhl obočí Dailan, „Král ti dovoluje mluvit. Chop se role řečníka," pokynul rukou, a když Arven zaváhala, pokračoval, „Chceš říci, že existuje omluva na neomluvitelné?! Kdybych ti nepřikázal královnu najít, nikdy by se nevrátila. Schovávala se za lží a snažila se krále ponížit. Potupit!" Vztekle praštil pěstí vedle sebe. Náhle v něm jeho vztek, znovu vzkypěl. Rozzlobeně vstal s postele. Přešel ke stolu a zhluboka si nahnul z korbelu vína. 

„Třeba se mýlíte, můj pane. Jistě to bylo jinak." Odvětila Arven tiše. 

„Jinak?! Phe! Tomu nikdy neuvěřím! V převleku kejklířky mě potupila! Však ji v jejím nemravném oděvu, tančit na nádvoří viděl celý dvůr! Dokonce mí muži. Všichni, do posledního nádeníka, viděli královnu skoro nahou!" Znovu si notně přihnul. Pak s prázdným korbelem, praštil naštvaně o stěnu. 

Arven se přikrčila. Žárlí snad? Nemohla tomu věřit, však přeci pozbyl emocí, ale přesto se zdálo, že je tomu tak.

 „Královna bude potrestána! A třeba se mi kruci bude hodit i hranice, kterou jsem stavěl pro tebe!" Vyprskl skoro nepříčetně. Tatam byl jeho klid a mírnost. 

„To byste neudělal," vydechla Arven, „nevěřím můj králi, že byste byl tak krutý! Královna vás přeci miluje!" Přikrčila se pod jeho pohledem, když varovně pozdvihl bradu. Věděla ale, že přehlédne její poznámku, protože sám ho vyzval k řečnění. „Třeba to bylo jinak. Třeba se přeci jen mýlíte! Slyšel jsem o lásce, kterou k vám královna chová, tudíž nemůžu uvěřit tomu, že příčina není někde jinde." Dailan zůstal stát, dívaje se na ní, a neříkal nic. Znovu přejel svého drzého panoše pohledem. Byl to ale on, kdo mu dovolil mluvit. 

„I kdybys měl pravdu, panoši," řekl nakonec, „stále by to neomlouvalo fakt, že mě opustila."

 „Ne," zašeptala Arven, a sklopila hlavu. Do očí se jí nahrnuly slzy a nechtěla, aby si toho všiml, „to máte pravdu. To ji opravdu neomlouvá," polkla, aby nepoznal, že v sobě dusí pláč, „nic nedokáže omluvit to, že od vás odešla. A myslím, že její bolest je nyní větší než ta vaše, když ví, že vaši lásku navždy ztratila."