„Opět necháváš svého krále čekat?!" Obořil se Dailan na Arven, když coby panoš, vstoupila do jeho pokoje. Seděl na jednom z dřevěných křesel, a na jeho pevně semknutých čelistech, bylo znát, že trpí. Snažil se zrovna dostat ze své zakrvácené košile. 

„Pomoz mi!" Zavrčel a nahlas sykl bolestí. Arven váhavě přistoupila, a když sáhla k lemu jeho košile, ruce se jí roztřásli. Nemohla vidět na jeho tváři bolest, kterou se jak se zdálo, celou dobu umně skrýval.

 Stáhla košili z jeho ramen a pohled, který se jí naskytl, jí skoro podlomil kolena. Na jeho hrudi i rukou, nacházelo se několik šrámů, které pokrývala zaschlá krev, ale rána na jeho prsním svalu, ještě zacelena nebyla. 

„Stáhni mi škorně a pomoz mi z kalhot!" Zavrčel znovu, když Arven zůstala stát jako opařená, „Jsi jako slečinka, panoši! Neviděl jsi ještě zraněného muže z boje?!" 

„O..., omlouvám se, můj pane," vykoktala Arven, a chytla do ruky jeho nataženou nohu, aby ho stáhla z jeho vysokých bot, „já jen..., nevypadá to dobře." Polkla, když se postavil, aby mu pomohla z kalhot.

 „Zažil jsem horší," zamračil se, a na moment zaostřil svůj zrak, aby si změřil panoše pohledem, „to je jenom škrábnutí!" Sykl, když se pohnul, aby ho lépe dokázala zbavit jeho kalhot. 

A Arven pro strach který o něj cítila, ani nevnímala jeho nahotu. Teprve když před ní stanul nahý, sklopila hlavu v těžké kapuci, aby si nevšiml, jak zčervenala. Její muž, byl opravdu ten nejmužnější a nejhezčí chlap, jakého kdy měla možnost vidět. Dailan se posadil do kádě s horkou vodou a unaveně opřel hlavu. 

„Umyj mě, panoši," řekl, aniž by otevřel oči, „vyčisti rány, a já si po té ránu zašiji." Arven se zastavila nad kádí a zadívala se na hladinu vody, která rudla jeho krví. 

„Za..., zažil jste horší?!" Zamračila se. Celá se třásla, a jeho bolestí stažená tvář, jí také moc nepřidala. Úplně strachy o něj, zapomněla na ostražitost. „Jak..., jak to můžete říci, můj pane!" Skoro vykřikla, „Však to vidím! Ta rána je hluboká a..., a..." Polkla, ve snaze zahnat pláč, který se jí začínal zmocňovat. 

Dailan otevřel oči. Stále měl hlavu opřenou o hranu kádě, ale panošův výkřik a evidentní obavy, ho překvapily. 

„Mlč, a dělej, co jsem ti nařídil," řekl, ale nabral na ostražitosti, „vážně jsi jak slečinka, panoši! Takhle se muž nechová!"

 „Ne?!" A jak?! Má se nechat zabít?!" Vyprskla naštvaně nahlas to, co přišlo ji na mysl. Pozdě si uvědomila, že to řekla nahlas. 

Znovu sklonila hlavu, aby ji neviděl do tváře. Měla ji začouzenou a špinavou, a její obličej z pod kapuce sotva mohl zahlédnout, a doposavad se o to ani nesnažil, ale znovu zpozorněl. Nechal se umýt, ale s pevně semknutými čelistmi, tlumící jeho tlumené vzdechy bolesti, svého panoše sledoval.

 Leč panoš si dal záležet, aby jeho tvář nezahlédl. Sledoval ale jeho drobné ruce, když ho umýval. Byli tak malé, a bez jediného mužného chloupku. 

„Jste hotov, můj pane." Řekl panoš a vytrhl ho tak z jeho myšlenek. Vystoupil z kádě, a nechal si navléct svůj černý hábit. Pak se usadil na jedno z křesel.

 „Zašiješ mi ránu." Řekl a ukázal na jehlu na stole. Odhalil svou hruď a Arven se zadívala na krvácející zranění. Zhluboka se nadechla a přikývla. Vzala jehlu mezi prsty, ale ruce se jí třásli tak, že to nedokázala skrýt.

 „Ale...,můj pane..." zašeptala, „budete cítit bolest. Já..." polkla. 

„Budu ji cítit já, nebo ty?!" Zavrčel. „Dělej, ať je to za námi!" Arven přistoupila až k němu a sklonila se k jeho hrudi. Sevřela jehlu mezi prsty a přiložila ji k jeho kůži. Na několik dlouhých a nekonečných sekund, jakoby zamrzla na místě. Držela jehlu v místech, kde snažila se udělat první vpich, ale prostě to nedokázala. Ruce se jí třásli tak, že měla strach, že mu ještě více ublíží.

 „Neslyšel jsi?!" Zahromoval znovu a tehdy Arven zabodla jehlu do jeho kůže. Sykl bolestí a Arven upustila jehlu z ruky. Vykřikla a uskočila. 

„Můj bože! Ublížila jsem vám?!" Přikryla si ústa dlaní, když zjistila, že se přestala ovládat. Ale nevšiml si zřejmě jejího přeřeknutí. 

„Ty jsi mi ale panoš!" Zavrčel a uchopil jehlu mezi prsty. Zašíval svou ránu, ale s každým vpichem nahlas zasyčel.

 A Arven dívajíc se na jeho bolest, začínali těžknout nohy.