Arven se nechala stráží odvést do svého pokoje a když zarachotil klíč v zámku, zničeně usedla na postel. 

Najednou měla pocit, že o Dailana přišla navždy. Jeho zloba a nenávist v očích, když se na ni díval, jí rvala srdce na kusy. Nicméně, pochopila, že příčinou všeho, je ona. 

Dailan přeci zemřel. Ostrá čepel proklála jeho srdce, a to, že se vrátil, rovnalo se zázraku. Zázraku, který učinil kdosi, o kom si do té doby myslela jen to nejhorší. 

Onen zázrak byl ovšem vykoupen daní ještě horší, než si uměla představit. Vrátila se jen jeho hmotná stránka, ale nikoliv jeho duše. Jeho srdce bylo mrtvé, a necítil zhola nic. Nic, alespoň si to myslela. Jenže po dnešním rozhovoru zjistila, jak moc se mýlila. A pochopila konečně i pravý význam Uršuliných slov.

Ona měla lásku, která kdesi dřímá v hloubi jeho srdce znovu probudit. Ve jménu jejich neskutečné lásky, kterou k sobě cítili, než zemřel, ji měla znovu přivézt k životu, a přivést tak Dailana zpátky na světlo. Jenže selhala. Při první příležitosti to vzdala a utekla od něj.

 Tak moc ji bolela jeho netečnost a nezájem, že její bolest byla pro ni náhle důležitější, než jeho. A to byla chyba, kterou si teprve nyní v plné míře uvědomila. Ona ho přeci milovala. Milovala, ale její zrada, ho srazila do ještě temnější hlubiny, než byl. 

Utřela si uslzenou tvář, a začala pochodovat po místnosti. Měla strach, se k němu vrátit v podobě jeho panoše, ale bylo to jediné, co nyní mohla udělat. Coby královnu, ji nenáviděl. Už to nebyla jen netečnost, způsobená ztrátou jeho emocí, ale čirá nenávist. Nemohla ovšem současně, nechat královnu odejít. 

Najednou uslyšela šramot z rohu pokoje. Zakryla si tvář dlaní, aby nevykřikla. Pak se otevřely jakési tajné dveře, a do místnosti nakoukl Aaron.

 „Aarone!" Vykřikla, ale naznačil ji prstem, aby byla zticha. 

„Královna matka, mě poslala. Stáže o této tajné chodbě nevědí, Arven," zašeptal a změřil si ji pohledem, „odvedu nyní králova panoše ke dveřím jeho komnat, ale do rána, musíš být zpět. Král si nesmí myslet, že královna znovu uprchla." Arven přikývla a maličko se roztřásla. Obavy, které cítila, nedokázala skrýt. 

„Nebo sis to rozmyslela?" Povytáhl Aaron zkoumavě obočí, „Chceš vzdát svůj boj, o svého muže?"

„Ne! To nikdy!" Vykřikla a zatřásla hlavou k odporu. „Miluji ho, Aarone. A mrzí mě, že jsem byť jen na malou chvíli, zapochybovala o jeho lásce. To on by nikdy neudělal. Nikdy by mě neopustil. Nikdy by ten boj nevzdal! A jestli tedy touží po mé smrti..., budu hrdě kráčet smrti vstříc. Jestli je ona hranice postavena pro mě, pak příjmu svůj trest, z jeho rukou." 

„Konečně," zašeptal Aaron a přivinul sestru do své náruče, „tohle je má neohrožená sestřička, která nikdy z boje neutíkala. Už jsem se bál, že se navždy někam ztratila," políbil ji na čelo, „už jednou, se do tebe Dailan zamiloval, Arven, a já věřím, že tak velká láska, se nedá umlčet ani smrtí. Ani smrt, ani sám ďábel, ani žádné mocnosti pekelné, nedokázali nikdy převzít moc nad něčím tak mocným, jako je láska. Nikdy ji nedokázali spoutat ani zastavit, protože kdyby tomu tak bylo, žádné zlo, žádná špatnost ani neštěstí, by nemohlo existovat."