Celý dlouhý měsíc, přehoupl se do chvíle, kdy se měl král se svou družinou vrátit zpátky na hrad. A celý měsíc Arven umírala strachy. Strachy o jeho život, i strachy z toho co bude, až se vrátí. Nicméně strach aby se Dailanovi nic nestalo, zcela převládl. 

S tlukoucím srdcem pochodovala po místnosti, osvětlené plápolajícím krbem a světla loučí na stěnách, sem a tam. Královna mamka, Kira, i Aaron, sledovali její obavy s pochopením v očích. Královo přání, musela Arven splnit. 

Na sobě měla svůj nejkrásnější šat, jakoby snad doufala, že nějak svým zjevem, může obměkčit jeho srdce. Srdce, které dávno přestalo bít. 

Bylo jisté, že Dailanovu hněvu neujde, ale nikdo z nich, dokonce ani královna matka nevěděla, co učinit. Jen stará Uršula ji zapřísahala, aby přijmula svůj úděl a nechala věci volně plynout. Tvrdila, že láska nikdy neumírá, a pakliže v jejich srdcích stále žije, znovu mocně vykvete.

 „Postarejte se o mé muže!" Zaslechla Arven z nádvoří, „Koupel, víno, hory jídla!" Srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Byl zde. A živ. Celý měsíc trnula hrůzou, v obavách o jeho život. Těžké kroky na chodbě, pak přikovali její nohy k zemi. Dveře se rozlétly, a do místnosti vstoupil Dailan.

 „Dailane!" Vykřikla Kira, i královna matka a vrhli se k němu. I Aaron, který nyní se na jeho pokyn výpravy nezúčastnil, aby mu zaručil jistotu královniny přítomnosti, ho s radostí objal. 

Jen Arven se nedokázala ani pohnout. Cítila se provinile, a právě onen pocit, ji bránil vrhnout se mu do náručí. Pohled na něj, vháněl ji ale slzy do očí.

 Vypadal unaveně, jakoby snad nespal celý měsíc. Byl špinavý, a když ze sebe shodil drátěný kabátec, nacházelo se na jeho košili, několik rudých, zaschlých šmouh od krve. Odepnul svůj opasek s mečem, který s řinčením spadl k zemi a zapátral očima po pokoji. Pak se jeho zrak zastavil na Arven. Přehlédl ji pohledem a několik dlouhých, nekonečných vteřin na ni hleděl.

 „Dailane," zašeptala Arven a poklekla, „můj pane." Vydechla a sklonila hlavu.

 „Má ztracená žena?!" řekl konečně, s uštěpačným tónem hlasu, „Jaká to čest pro krále, že se královna uvolila vrátit zpět!" Řekl to ale tak pohrdavým a nenávistným tónem hlasu, až Arven zamrazilo. Díval se na ni s opovržením a s takovým hněvem, že bylo jisté, že svá slova než odjel, myslel vážně.

 „Můj pane," zašeptala Arven a odvážila se na něj pohlédnout, „měla jsem o vás strach. Mé srdce trnulo hrůzou z toho, aby se vám nic nestalo." Dailan si ale jen odfrkl. 

„Phe! Tomu mám věřit?! Chceš snad popřít fakt, že jsi zavrhla svého krále?! Že jsi opustila lože svému muže, a pod falešnou záminkou jsi před ním prchla?!" Arven zalapala po dechu. Nikdy by ji nenapadlo, že si bude něco takového myslet. Evidentně ale zuřil, a jí došlo, že právem. 

„To není pravda, můj pane. Já..." Do očí jí vstoupily slzy. Neměla na to ale co říci. Však to byla krutá pravda. Chtělo se jí umřít, když spatřila v jeho očích tak mocnou nenávist.

 „Ty opovažuješ se ještě lhát?!" Udělal pár kroků k ní, a svou mohutnou paží, vytáhl ji na nohy. Zadíval se jí do zpříma do očí. „Chceš zapřít, že ses schovávala v převlečení krásné kejklířky? Že jsi chtěla svého krále pouze trýznit?!" S opovržením ji odstrčil od sebe tak, až upadla na zem. „Šlo ti o to, svého krále ponížit?!" 

„Dailane! Můj pane!" vykřikla Arven plačky, „Tomu přeci sám nevěříte! Miluji vás!"

 „Miluješ?" odfrkl si, „Nemohu tomu věřit, i kdybych sám chtěl! Jako královna..., jako má žena, jsi mi povinována poslušností. Jsi mi povinována loajalitou, a úctou. To po mém boku máš stanout za každých okolností. Bez podmínek, a s láskou sdílet mé lože. Před bohem jsi slíbila, že mě nikdy neopustíš. Ne!" Zatřásl zničeně hlavou k odporu, „Tomu prostě uvěřit nemůžu!" Chvíli se díval na její klečící postavu, ronící slzy a pak se otočil. Zastavil se před krbem a zadíval se do ohně. A když se po té otočil, Arven by přísahala, že větší bolest v jeho tváři neviděla. 

„Jsem moc unaven na to, abych si s tebou špinil ruce," řekl pak, když se na ni otočil, „odebereš se do svého pokoje. Stráž před tvými dveřmi mi zaručí, že neopustíš místnost ani na minutu. Potřebuji nabrat sil, abych se rozmyslel, co s tebou! A modli se, aby hranice na nádvoří, nebyla stavěna právě pro tebe!" Vyprskl a otočil se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil na služebnou Bertu. 

„Horkou koupel. Korbel vína a horu jídla, Berto. Nejedl jsem několik dní. A potřebuji jehlu a nit..., potřebuji si zašít ránu. A..., mého panoše!"