„Můj pane," zašeptala Arven, když vstoupila do králova pokoje a poklekla, „omlouvám se, ale nedokázal jsem váš úkol splnit."

 Dailan stál zády k němu u okna a díval se ven. Nic neříkal. Chvíli to vypadalo, jakoby snad ani nevnímal, že je tu. Přesně toho, se totiž bál. Že královna nebude k nalezení. Byť v přestrojení za krásnou kejklířku. 

Unaveně si promnul kořen nosu a povzdechl si. Jeho srdce nebilo. Jeho duše bloudila v temnotách, a neměl by nic cítit, přesto cosi pociťoval. Vztek. Zlost a nevýslovný hněv. 

Byl přeci král, a tudíž i ona, jeho královna, byla mu povinována poslušností. Oddaností. Už její odchod z jeho ložnice rozlítil jeho vztek tolik, že nedokázal pochopit jeho příčinu. A když se rozhodla ojet, bylo mu jasné, že utíká před ním. Ne, kvůli jejímu otci, jak se mu naivně snažila namluvit. A když ji po té objeví v onom převleku, jeho hněv to ještě více podpořilo. 

Kvůli absenci svých emocí, vlastně ani nevěděl proč se tak hněvá, ale díky tomu také nedokázal svůj hněv mírnit. Měl chuť ji ztrestat. Ani královna nesměla králi přeci odporovat. Zřejmě k ní byl moc shovívavý a mírný, a to se mu právě vymstilo.

 „Zítra odjíždím se svou družinou na západní konec své země," pronesl do ticha, aniž by se ke svému panošovy otočil, „musím potlačit zbytky povstalců, které se stále bouří proti králi. Vrátím se za měsíc, panoši. A do té doby..." otočil se k němu a přísně na něj pohlédl, „budeš mít čas odčinit, že jsi nesplnil přání svého krále a zachránit si život." 

Arven polkla a sklonila svou hlavu až k zemi. Zdál se jí nějaký jiný. Snad ještě více rozzlobený, nebo zklamaný? Nedokázala určit, ale z jeho pohledu, šel strach. 

„Ano, můj pane," špitla, „učiním, co je v mých silách."

 „To bych ti radil. Nemluvím do větru, panoši. A řekl-li jsem, že tě čeká poprava, tak se tak i stane. Dávám ti však šanci svou chybu odčinit. Přivedeš zpátky královnu!"

 „Královnu?!" Vydechla Arven skoro zděšeně, „Ale ..." 

„Žádné ale!" Přerušil ho rozzuřeně, „Za měsíc bude zde, nebo jsi kratší o hlavu! Je to na tobě!"

 „Já..., vynasnažím se, můj králi," zašeptala do země, ale neodpustila si otázku, „mohu-li vědět, proč?" Dailan chvíli mlčel. Nic neříkal a dokonce i k Arvenině překvapení, nevybuchl vzteky.

 „Protože nepřivedeš královnu, ale mého zajatce," vydechl zamyšleně, „královna ztratila své postavení a mou náklonnost ve chvíli, kdy mne opustila." 

Arven se neopovážila ani vzhlédnout. Upřeně hleděla do země a cítila, jak se lehce třese. Tón jeho hlasu byl prost veškerého citu a lítosti. A mluvil o jeho neskonalém hněvu, který ho zcela ovládl.

 „Můžeš si vzít několik mých mužů, a zítra vyrazíš. Chci, aby zde byla dřív, než se vrátím. Pak si zachráníš svůj krk!" 

„A co uděláte s ní?" Vyletělo z Arven ustrašeně.

 „Zradila krále, tudíž nebudu mít slitování. Možná se mi bude hodit i hranice, kterou stavím pro tebe!" Vyplivl skoro nenávistně a pak pokynul znechuceně rukou, aby odešel.