„Nemůžu mu přivést onu kejklířku. Prostě nemůžu." Zavzlykala Arven. Osaměla v královském sále, jen s královnou matkou, Kirou a Aaronem. Dailan se odebral do svého pokoje, ale než tak učinil, ještě jednou důrazně upozornil svého panoše, že v případě nesplnění úkolu, čeká ho poprava. 

„To máš pravdu, královno," ozval se ode dveří Uršulin hlas, „nesmíš to učinit," řekla, když poklekla před královnou, „myslím ale, že jsi již dávno selhala." Změřila si vyděšenou královninu začouzenou tvář, skrytou v převleku panoše a povzdechla si. 

Ona věděla více, než mohla sdělit, ale stejně stále doufala, že královna obstojí. Ona ovšem zapochybovala o Dailanově lásce, hned při první příležitosti.

 Ano, Dailan již nebyl tím, čím býval. Neměl duši. Neměl srdce, ani svědomí. Necítil nic, ale byla to právě královna, která jediná ho mohla přivézt zpět. Její láska a bezmezná víra, v tu jeho. 

Jenže Arven neobstála. Uršula věděla, že Dailan prohlédl onu lest. Ale vyjevit to nemohla. A právě ona lest, kterou ve své žárlivosti a nevíře v jeho lásku nastrojila, byla dalším hřebem do jeho rakve. 

„Zapochybovala jsi," zašeptala Uršula, „a onu kejklířku, jsi k němu přivedla jen proto, abys netrpěla ty. Nevěřila jsi mu. Nastrojila jsi léčku, která se nyní obrátila proti tobě. Ty však nesmíš dále pokračovat. Nesmíš, sic Dailana ztratíš na vždy."

 „Co to říkáš, Uršulo?" Vydechla královna matka, „Však Dailan žádal milenku." Uršula se ale jen smutně a útrpně usmála. Jak se zdálo, nepochopily nic. 

To Dailan, leč zbaven svých emocí obstál, na rozdíl od Arven. On prohlédl její převlek, ačkoliv nemiloval. Necítil přeci nic, a poznat by ji neměl. Však královnu nemiloval, ale jak se zdálo, byl to on, kdo kdy miloval více. A právě jeho trpké prohlédnutí oné léčky, vrazilo další kůl do jeho již tak mrtvého srdce. 

„Ano, žádal. A jako král, má na to právo. Však to byla královna, kdo ho opustil. A byla to ona, kdo onen boj vzdal, ne on. A vrátila-li se jako jeho panoš, aby o ni bojovala, pak musí panošem také zůstati." 

Uršule bylo jasné, že Arven je ta jediná, která ho může přivézt zpět. Dailan se do ní zamiloval i navzdory své kletbě, a tudíž o tom nebylo pochyb. Chyba byla ale na její straně. Její láska nebyla dost silná na to, aby obstála. 

Zmítali jí pochyby a žárlivost, a to bylo zcela nepřípustné. Její láska a víra, měla vést její srdce. Neměla pochybovat ani na okamžik. Ani na jednu zatracenou vteřinu.

 A právě její pochyby, ji dovedli až sem. Však kdyby měla dost síly ve svém srdci, královna by nikdy neodešla. Kdyby měla víru, věděla by, že ji ona kejklířka nikdy nemůže ohrozit. A kdyby neměla strach, neschovávala by se opět pod maskou panoše.

 „Máš nyní jen jednu možnost, královno," zašeptala Uršula smutně, „probudit v králi znovu lásku a víru v tu tvoji." Ona věděla, že Dailan nyní o té královnině pochybuje. Její převlek, ho v tom přesvědčil. Nedokázal pochopit, že opustila jeho lože, a po té se k němu vrátila v převleku krásné cikánky.

 „Když mu ji nepřivedu, čeká mě poprava." Vydechla Arven, ale Uršuliny slova pochopila. Přeci i ona si byla vědoma toho, že před ním utekla proto, aby nemusela čelit své bolesti. Její bolest, byla pro ni horší, než ta jeho. Skryla svou tvář do dlaní, při tom prozření.

 „Pak svou popravu budeš muset přijmout, královno. Nemůžeš do nekonečna ohýbat přítomnost, když se snažíš změnit budoucnost. Musíš se jí podvolit. A musíš věřit v to, že láska, kterou k tobě cítí, mu to nedovolí vykonat." 

Arven přikývla. Uršula měla pravdu. On by pro její záchranu, hrdě kráčel smrti vstříc, bez jediného mrknutí oka. 

Sám by podpálil koudel pod svou hranicí, kdyby věděl, že to dělá pro ni.