„Volal jste mě, můj pane?" Vydechla Arven v převleku panoše a poklekla. 

Dailan pochodoval po podlaze trůnního sálu a výraz jeho obličeje, nevěstil nic dobrého. Královna matka s Kirou pohladily Arven pohledem, aby ji dodali sílu. 

„Jak se opovažuješ, nechat svého krále čekat?!" Zastavil se Dailan a vrhl na ní rozzuřený pohled. Arven sklopila hlavu až k zemi.

 „Obstarával jsem vaše stáje, můj králi." Zašeptala, ale evidentně ho její odpověď neuspokojila.

 „Mám pocit, že si vůbec nevážíš příležitosti, kterou jsem ti poskytl! Nelíbí se mi, že si královy příkazy vykládáš po svém!" Zavrčel Dailan a zastavil se nad svým panošem. Vlastně vůbec nevěděl, proč se tak zlobí. Proč má takový vztek. Ale jeho tělo, ovládali mocné výbuchy vzteku, a nedokázal je nikterak usměrnit. 

Bylo mu jasné, že ona krásná cikánka, byla jeho žena. Královna, která ho opustila, a která odmítla sdílet jeho lože. Vlastně ani nevěděl proč ho tak zlobí ona skutečnost, však ji přeci nemiluje. Necítil nic, ale přesto ho její odmítnutí nanejvýš rozzlobilo. 

Její hebké a tak vzrušující křivky jejího těla, by snad poznal vždy a všude. Ani onen převlek, nemohl zastřít její krásu. A odezvu svého těla na ní, pokládal za slabost a selhání. A o to větší, když ona ho odmítá. 

Vůbec nechápal, proč onu šarádu nastrojila. A její slzy po té, co si ji vzal, ho naprosto rozlítily. Chtěl tomu ale přijít na kloub, za každou cenu. 

„Najdeš mi tu krásnou kejklířku, panoši!" Zavrčel Dailan a začal znovu pochodovat po místnosti.

 „Proč, můj pane?" Neubránila se Arven svého dotazu. Trn žárlivosti, ji znovu píchl u srdce.

 „Jak se opovažuješ se svým králem polemizovat?!" Zastavil se Dailan a změřil si panoše rozzuřeným pohledem.

 „Omlouvám se, můj pane," polkla Arven, „já jen..., bojím se, jestli ona žena neopustila již zdi vašeho hradu. A pak..., je to přeci potulná kejklířka. A bojím se, aby vás..." 

„Tak dost!" skočil ji Dailan do řeči, značně rozladěn, „večer chci mít tu ženu ve své ložnici! A jestli ne, budeš o hlavu kratší, panoši!" Řekl to takovým výrazem, že ani Arven najednou o jeho slovech nepochybovala.

 „Vy..., vynasnažím se, můj pane, leč..., za jakým účelem ji hledáte?! Abych mohl tu ženu na její úlohu připravit." Dodala rychle Arven, když viděla jeho výraz.

 „Zapomínáš na to, že jsem král?" Zamračil se, „Ale dobrá! Stane se mou milenkou! Alespoň po dobu, než se vrátí královna!" Zavrčel, ale jen on věděl, jak to opravdu myslel.

 I když jemu samotnému, mu jeho jednání, nedávalo vlastně smysl. Svou ženu přeci nemiloval, neměl by být tudíž problém v jejím odchodu, ale k jeho mrzutosti byl. A nevěděl proč. A chtěl tomu přijít na kloub, za každou cenu.

 A chtěl znovu zjistit, zda jeho tělo v její přítomnosti znovu tak ožije. Bylo to totiž poprvé, co něco pocítil a nedokázal s tím nic dělat. Jakoby nějaká nadpřirozená síla ovládala jeho tělo a mysl, a to se mu vůbec nelíbilo.