Arven vyběhla z králových komnat a po tvářích jí tekli slzy. Vběhla do svého pokoje a sesunula se na skrovnou postel, náležící jí, coby královo panošovi.

 Najedenou dostala strach, že snad úkol, který na sebe vzala, je nad její síly. Král si ji vzal. Miloval se s ní. Ne, zprznil její tělo, alespoň tak to nyní cítila, když si uvědomila, že si ji nevzal coby svou královnu, ale krásnou kejklířku. 

„Nezvládnu to," zavzlykala, když se otevřely dveře, a dovnitř vstoupila Kira, „je to nad mé síly, Kiro. Ukrojila jsem si většího sousta, než jsem schopna sníst." Popotáhla a zadívala se na ošuntělý panošův šat. Král si žádal svého panoše a ona najednou pocítila pochyby. A snad i nechuť, ho znovu vidět.

 „Nesmíš to vzdát," vydechla Kira vyděšeně, „Dailan by to nikdy neudělal, a ty to víš! Chceš hned při prvním nezdaru utéct?! To se nepodobá ničemu, co mi o tobě Aaron vyprávěl."

 „Ale on..., vzal si mé tělo, Kiro!" Kira však jen nechápavě povytáhla obočí. 

„No a?!" řekla skoro nevěřícně, „jsi jeho žena." 

„Ale to on přeci neví!" Zamračila se Arven a vzdorovitě vystrčila bradu vpřed. Byla jeho žena, ale představa, že by byl schopen s jinou ženou na loži spočinout, se jí naprosto příčila. I když byl král. I když jako král, měl na to právo, jí ta představa, rvala srdce.

 „Arven..., jsi jediná, kdo ho může zachránit. Jediná, koho kdy můj bratr miloval. On sám, by zaprodal svou duši ďáblu kvůli tobě, a tudíž mě tvá slova bolí." Podívala se na ní a Arven se najednou pod jejím pohledem, cítila provinile. A snad se i zastyděla. Však Kira měla pravdu. Rozhodla se bojovat a chce to zase vzdát, při první příležitosti? 

„Dailanova duše bloudí v temnotách. Jeho srdce nebije, Arven, a přesto mám pocit, že to není on, kdo o vás pochybuje. Jsi si jistá tím, že tě neklame jen tvá mysl? Že to jen tvá žárlivost nehalí tvé smysly?" 

Arven zalapala po dechu. Kiřina slova ji probudila. Však i Uršula zapřísahala jí, aby mu věřila. Aby věřila v lásku, kterou k ní cítí. A je to ale ona, kdo pochybuje o té jeho. 

Povzdychla si a sevřela v dlani panošův šat. Všichni měli pravdu. A měla pravdu i ona, když si onehdy uvědomila, že rezignovala na svůj boj. Ale proto přec, rozhodla se znovu zrodit coby králův panoš. 

Byla si vědoma, co ji čeká. Byla si vědoma všeho, co se může stát a přesto stačí tak málo, a ona zapochybuje? Sklopila zrak, aby zakryla stud ve svém obličeji.

 „Máš pravdu," zašeptala Arven, „Dailan by mě nikdy neopustil. Nikdy by nevzdal boj, o naší lásku. Vím to. Já jen..., je to těžší, než jsem si myslela." Popotáhla a pomalu se začala oblékat do šatů králova panoše.

 Kira měla pravdu. Její mysl ji klamala. Ona stále o něm přemýšlela, jako o svém manželovy. Manželovy, kterého ale ona sama přeci opustila proto, aby se oprostila od všech předsudků, a mohla o něj bojovat. Aby v něm s vůlí boží a božím požehnáním, dokázala znovu probudit lásku, která kdesi v hloubi jeho srdce stále dřímá.