„Jak se jmenuješ?" zabručel Dailan a změřil si Arven pohledem. 

Jeho nový panoš, mu připadal trochu zženštilý, ale přikládal to jeho mládí. Jeho modré oči, se na něj z pod klobouku, který jak se mu zdálo, nechtěl sundat za žádnou cenu, dívali tak zvláštně.

 „A....Arven, pane." Odvětil tichým hláskem jeho panoš. 

Dailan zatřásl hlavou a povzdechl si. Ani jeho hlas, ještě nenabyl mužského zvuku a neprošel proměnou, z chlapeckého, na mužský. Ale věřil své sestře, a tak když říkala, že tento mladý muž, mu bude dobrým panošem, přijmul ho. 

Znovu si změřil pohledem, jeho drobnou postavu a křehké tělo. Měl odvahy za deset mužů, to musel přiznat, ale již nyní si byl jist, že v boj, muž proti muži, ho nikdy nebude moci poslat. Však měl pocit, že by stačila jedna pořádná, třebas přátelská herda do zad, a odlétl by na druhý konec pokoje. 

„Nu dobrá, Arvene. Přijímám tě tedy. Tady, bude tvůj pokoj." Pohodil rukou směrem ke dveřím, na konci dlouhé chodby.

„Toto je levé křídlo hradu. Nikdo sem nesmí. Jen já, a nyní ty." 

„Můj pane, budete večeřet?" ozvalo se najednou, za jejich zády.

Dailan se otočil, na starší, bodrou ženu, v plátěné zástěře. 

„Děkuji, Berto. Dnes udělám výjimku, a povečeřím, i se svým panošem." 

Pokynul Arven ke stolu, na který Berta, prostřela něco pořádných porcí masa. 

„Klobouk si nesundáš?" zamračil se na Arven, když zasedli za stůl. Arven se nervózně ošila a přitáhla si ho, ještě více do čela. 

„Ne..., já..., já..., nerad..." vykoktala, ale to již jí Berta, přispěchala na pomoc.

 Byla samozřejmě obeznámena, s celou situací. A jako jeho chůva, byla vlastně kromě jeho matky a sestry  jediná, kdo si kdy dovolil, mu cokoliv říci, nebo mu odporovat. 

„Jen ho nechte, můj králi, mohu-li se přimluvit. Třebas časem, až maličko pojme smělosti, ho odloží."

 „Nu dobrá." Procedil mezi zuby Dailan, a po očku neustále sledoval, svého spolustolovníka.

 Zdálo se mu, že i u stolu, se choval jinak, jak obyčejný člověk. On se pustil s vervou do jídla, a on se v tom nimral, jak nějaká slečinka. 

Jeho stolování, jistě nepocházelo z chudých mravů. Spíše by řekl, že to ukazovalo na šlechtické vychování. 

„Nalej vína, Arvene," řekl po chvíli, „i sobě." A když se Arven chopila korbelu, sledoval její pohyby. 

Jeho malé ručky, skoro dětské, zdáli se mu. 

On z číše, přihnul zplna, kdežto jeho panoš, jen maličko usrkl. 

„Ty ani vína, nepiješ? Jak správný muž, si zplna přihni."

Arven zaváhala, ale po té, splnila jeho požadavku. Vypila číši do dna, a oklepala se. Po těle, rozlilo se jí příjemné teplo. 

„Ještě jednu, panoši." Přikázal Dailan a znovu si zplna přihnul.

 Povytáhl obočí, když Arven znovu zaváhala. S obavami, přiložila číši k ústům, a znovu usrkla.

 „Mám..., mám dost, můj pane. Rád..., rád bych ještě zkontroloval stáje a..." 

„Ještě jsem tě nepropustil. A když žádám, abys s číše, se mnou popil, to pro tebe velké vyznamenání, má být." 

Arven tedy přiložila číši k ústům a znovu usrkla. Podivný tísnivý pocit, po těle, ji zachvátil. Ale pod jeho přísným pohledem, se překonala a znovu vypila číši, až do dna.

Oklepala se a škytla. Nebyla zvyklá, na takové množství alkoholu, a už vůbec ne, za přítomnosti, někoho takového, jako je on. 

Však pod jeho černým, pronikavým pohledem, se jí klepali kolena. Nikdy na ní žádný muž, nepůsobil tak, jako on. 

Pohybovala se mezi muži běžně, ale musela přiznat, že všechny znala od malička. A cizí muž, král, a ještě k tomu člověk, o kterém slýchávala báchorky již od mládí, jí vyváděl z rovnováhy.