Dailan se pohodlně opřel do opěradla své židle a změřil si dívku před sebou. Nevěděl co, ale něco se mu nezdálo. Jakoby ho cosi uvnitř jeho těla varovalo.

 Sevřel oči do úzké škvírky a zaměřil se na její tělo. Byla krásná. Překrásná. A k jeho podivu, jeho srdce několikrát mocně zabušilo do jeho hrudi. 

„Tak neváhej!" zamračil se, „sic poznáš hněv svého krále!" 

Dívka se třesoucími prsty dotkla ramínek svých šat. Sklopila hlavu, aby ji neviděl do tváře, ale moc dobře si všiml, že se její oči, zpod její masky zaleskly. 

To se ovšem nepodobalo dívce, která tančila tam venku. Sváděla ho pohledem a každičkým pohybem svého těla. Bylo mu jasné, že jediné, o co jí šlo, bylo získat ho. Získat pozornost svého krále, a po té těžit z oné situace. 

Moc dobře to věděl, ale chtěl jen ulevit svému tělu. A pak..., pak ji zabít. Ztrestat její opovážlivost, se králi poddat.

 Vztekle zavrčel. Nerozuměl sám sobě. Na jednu stranu nic necítil, ale na druhu stranu nedokázal zapomenout na svou ženu. Na její vůni. Na její hebké tělo, které se mu kdykoliv zavřel oči, zjevilo, snad proto, aby ho mučilo.

 Nevěděl proč. Svou ženu přeci nemiloval. Nic necítil v její přítomnosti. A přesto, ho její odchod tak moc rozčílil. A ještě více to, že odmítla spát v jeho posteli.

 Přikládal to tomu, že se mu příčí vědomí toho, že mu kdokoliv odporuje, ale bylo to jinak. Ano, byl k ní tvrdý, ale jen zcela dle práva.

 Snad ho popuzovalo její chování. Stranila se mu, jakoby z něho měla snad strach. A on nevěděl proč.

 Ten den, kdy sváděla ho ona dívka na nádvoří, chtěl jen ulevit své touze, která trýznila ho ve vzpomínkách. Jeho žena ho odmítla. Utekla před ním, a on měl přeci právo...

Pevně sevřel opěradlo židle, až jeho dřevo zapraskalo. Dívce právě skanula jedna slza, a dostala se přes hradbu černé látky její masky. Nevěřícně zatřásl hlavou. Zhluboka se nadechl a prohlédl si ji pozorněji. 

Jeho srdce znovu mocně zabušilo. Její vnady se evidentně neměli vejít do skrovného živůtku oněch šat. I její zadeček byl v tom skromném úboru o mnoho výraznější. Tyto šaty nebyly šity pro tu krásu, kterou skrývala za nimi. Ta dívka venku byla o mnoho chudší ve své postavě. Zato přednosti této, se nadali skrýt.

 „Tak pokračuj!" zavelel přísně, „nechceš-li svého krále rozzlobit! Řekl jsem, že chci vidět tvé tělo!" Polkl a snažil se na sobě nedat znát své rozpoložení. Tato žena, v něm vyvolávala něco, co nedokázal určit. 

Ještě chvíli váhala. Pak svými prsty, které se třásly tak, že to viděl zcela zřetelně, zatáhla za šněrování. Její oděv se s cinkotem svezl k jejím nohám, a ona zůstala stát před ním, zcela nahá.

 Dailan zprudka vydechl. Její krása, mu vzala dech. Ale byl si jist, že již ji mnohdy obdivoval. Byla jediná žena, která ho dokázala dostat do kolen. Jediná. 

I když nepociťoval nic. Žádných emocí, stejně ho její přítomnost dráždila tak, že se přestával ovládat. Byla-li nepřístupná a odtažitá, tedy i on, jakoby snad z trucu byl takový. Nedokázal to vysvětlit sám sobě, ale toužil po ní. Chtěl ji. Jeho tělo, jakoby volalo po spojení, kdykoliv se k ní přiblížil. A o to byl ještě mrzutější, když odezva z její strany, nebyla totožná.

„Co tvá maska?" řekl a Arven si vyděšeně sáhla na obličej. 

„Ne, můj pane. Prosím!" 

Několik dlouhých a nekonečných vteřin Dailan váhal. Měřil si ji pohledem. Byl si ale jist. Byla to jistě ona, však jeho mužství, ho na ni dávno upozornilo.