„Můj pane." Zašeptala, když vstoupila do pokoje. Král stál před krbem, zády k ní. Opíral se rukama o římsu a díval se do plamenů. 

Arven se rozbušilo srdce. Tak ráda by se vrhla do jeho náručí. Tak ráda by cítila jeho mohutné paže na svém těle. Slyšela slova lásky, které ji šeptal každý den.

 Schoval ji vždy ve svém objetí, jako nic. Cítila se tak v bezpečí a milovaná, když byla s ním. Do očí ji při té vzpomínce vstoupily slzy. Ovšem do té doby, než jeho duši zahalila temnota. 

„Kde je můj panoš?" zavrčel, aniž by se otočil. 

„Odvedl mě sem, pane a odešel. Prý má ještě povinnosti, které..."

 „Kruci!" zaklel vztekle a konečně se otočil. Změřil si ji rozzuřeným pohledem od hlavy až k patě.

 Arven sklopila hlavu k zemi. Jeho pohled ji ale skoro propaloval, až do morku kostí. 

„Dobrá," řekl již o mnoho mírněji, a posadil se do křesla pod oknem, „najel tedy vína ty!"

 Arven třesoucí se rukou zvedla džbán a nalila vína. Za celou tu dobu, z ní ani na moment nespustil svůj zrak. Sledoval každičký její pohyb a Arven se nervozitou, sotva držela na nohou.

 „Víš, proč tu jsi?!" řekl náhle a Arven jen němě přikývla. Položila korbel na stůl a složila ruce podél těla. 

„Ano, pane." Zašeptala, a jeho oči se zúžily do úzké škvírky. 

„Řekl ti tedy můj panoš, že chci s tebou na loži spočinout?" pokračoval, stále se na ni dívajíc, „tvůj král potřebuje ulevit svému tělu a vybral si tebe." Arven nahlas polkla, ale hlavu nezvedla. Jen přikývla, a doufala, že mu to jako odpověď, bude stačit. 

„Souhlasíš, tedy?!" zavrčel a mírně zvedl hlas. 

„Mám na vybranou, můj pane?" špitla Arven, ale vzápětí své troufalé otázky litovala.

 „Obávám se, že ne!" ozval se jeho hlas, po několika dlouhých a úmorných vteřinách, „jsem tvůj král, a mé slovo je zákon." Opřel se do křesla a na jeho tváři se objevil zvláštní výraz. 

Arven se odvážila zvednout zrak, tak, aby si to neviděl, ale nedokázala určit, co si myslí. Vypadal nepřístupně a tvrdě.

 „Zatanči mi." Řekl náhle a Arven se konečně setkala s jeho pohledem. Povytáhl obočí, když zaváhala.

 Začala se pomalu vlnit. Tak, jak to viděla u té ženštiny. Zavřela oči a snažila se nemyslet na to, že se na ni dívá tak, jakoby ji svým pohledem svlékal. Byla si jista, že její oděv mu skoro vše, co mělo být skryto již bez tak odhalil. Však byl vskutku nemravný. Ale jemu se to evidentně líbilo.

 A Arven tančila, jako o život. Bála se snad i přestat. Bála se toho, co bude následovat. Chtěla tu chvíli oddálit co nejdéle.

 Ani si neuvědomila, že se její oči zalily pláčem. Nedokázala mu však zabránit. Však představa že se její muž na ni dívá, ale nevidí ji, jen objekt své touhy, ji rvala srdce.

 „Dost!" zařval náhle a Arven se zastavila v pohybu. Postavila se proti němu a znovu sklopila hlavu. 

„Nyní postup támhle pod světlo svíce a svleč se. Chci vidět tvé tělo!"