Když se Dailan uchýlil do svého pokoje, mohla královna matka vykázat kejklíře z hradu. Bylo ovšem nutné, vyhovět královu přání. 

Nikdo nemohl vědět, kam až by byl nyní ochoten zajít. Jako král, mohl cokoliv, a chtěl-li tu ženu, tedy ji musel mít. V jiném případě, mohla by ji potkat smrt. Královu přání se neodporovalo. Nikdy. 

„Je-li ti život milý, uděláš nyní, co ti říkám," pověděla Ofelie směrem ke krásné dívce, když ji přivedli do jejího pokoje, „uchráním tvůj život a dovolím ti odejít, když uděláš, co ti říkám." Dívka přikývla. Znala královu pověst. A jestli ji varovala sama královna matka, bylo nebezpečí zřejmě veliké. Znala zvyklosti, pánů, a teprve nyní, ji došlo ono nebezpečí. Pakliže se pán nabažil své milenky, nebylo výjimkou, že ji nechal stít.

 „Sundej svůj šat, včetně své masky a obleč si toto," královna podala vyděšené dívce skromný šat poddaných „nechám tě odvést k pomeznímu kameni. Víc, pro tebe udělat nemůžu."

 „Co teď?" zašeptala Arven, když za dívkou zaklapli dveře, „jakmile ji ke králi nepřivedu, potrestá mě, a pošle své muže, aby kejklíře našli a přivedli mu ji."

 „Tedy musíš svou hru hrát dál," přikývla královna, „chce-li král tu ženu, tedy ji dostane." 

Arven nechápavě zatřásla hlavou. A když královna pokynula rukou směrem k hromádce šatů, zalapala po dechu. Pochopila, ale vůbec se jí to nelíbilo. 

Však onen oděv, byl hoden lehkých ženštin. Více odkrýval, než zakrýval. Jenže neměla na vybranou. 

Vykonala koupel a oblékla si onen šat. Červené šaty sahali sotva ke kotníkům. Byli ovšem šity z dlouhých pruhů látek a při každém jejím pohybu, se odhalili její nohy. Ani její prsa, nebyla kryta tak, jak by si představovala. Celý šat byl pokryt třpytivými cingrlátky a vše dovršila černá, krajková maska. 

„Co když mě král pozná?" povzdechla si Arven, když se spatřila v zrcadle.

 „Nepozná!" vydechla Kira, která právě vstoupila do místnosti, „kdybych tu dívku neviděla odcházet, nevěřila bych, že jsi to ty. A pak, král očekává ji, ne svou královnu. Nikdy by ho pod tím převlekem nenapadlo, hledat tebe."

 Snad měli pravdu, ale Arven přesto bušilo srdce jako o závod. Vůbec si nedovedla představit, co udělá, když si král bude chtít vzít její tělo. Ano, vzal by si ji, ale už jen představa, že by on, pod tím převlekem viděl někoho jiného, jí lámala srdce.

 „Ale pro jistotu, jestli budeš mít pochyby," podala jí královna malou lahvičku, „přidej mu pár kapek do vína a usne jako špalek." 

Arven sevřela malou lahvičku v dlani a zhluboka se nadechla. Byl čas jít. Král nerad čekal a nebylo by dobré, kdyby ještě ke všemu, chtěl vidět svého panoše. 

Vykročila chodbou směrem k jeho pokoji a přede dveřmi se zastavila. Však měla pocit, že ji její nohy, pomalu vypovídají službu. Zaťukala, a když se z vnitra pokoje ozval jeho tlumený hlas, vzala za kliku.