Král Dailan seděl na svém trůnu a bez zájmu, snad i mírně znechucen, sledoval rej na nádvoří. 

 Na hrad přijeli kejklíři, a to byl vždy pro jeho obyvatele, velký svátek. Jakýkoli druh povyražení vítali, ale jak se zdálo, Dailan se nebavil. Téměř znuděně sledoval tančící a křepčící páry a nerozveselilo ho nic. Kejklíři, šašci ani hudci.

 Pod jeho trůnem na zemi, seděla Arven, v převleku panoše, a co chvíli po očku vzhlédla ke svému muži. Bylo to již několik dní, co ji Dailan přijmul do svých služeb, ta, ale zatím probíhala vcelku klidně. Král nic zvláštního nepožadoval a dokonce se zatím i vyhnula službě v jeho pokoji.

 Vypadalo to, jakoby ztratil zájem o veškeré dění. Nic ho nebavilo. Nic ho nezajímalo, a nic ho nedokázalo rozhodit. Jeho srdce spalo a jeho duše, bloudila v temnotách. 

Náhle se pod trůnem zjevila krásná cikánka. Vlnila se do rytmu hudby a předváděla skoro hanbaté taneční kreace. Arven se rozbušilo srdce, když si všimla, že králův zájem vzrostl. Díval se na ni se zájmem, a když mu pokynula, naklonil hlavu na stranu. 

„Běž panoši," řekl náhle, aniž by k němu zhlédl, „a uvědom onu ženu, že s ní hodlá její král, strávit noc." Arven zalapala po dechu. Vyděšeně se podívala na onu ženu, a bylo ji jasné, že jí o nic jiného nešlo. 

„Ale pane," vykoktala, „vaše žena..."

 „Moje žena tu není!" procedil skrz zuby naštvaně, „a pak, jsem král a král má právo na to, ulevit svému tělu! A já chci ji!" zamračil se a jeho výraz vypovídal o tom, že nelze s ním více diskutovat.

 Arven se s bolestí v srdci protlačila tančícími lidmi. Věděla, že král nic necítí, není to ten, který se do ní zamiloval, ale také věděla, že to nesmí nedopustit. Nesmí dovolit, aby se něco takového mohlo stát. 

Jenže jak zabránit nevyhnutelnému? Byl král, a měl na to právo. Absence jeho srdce a duše, ho činila naprosto chladným, a nedalo se s ním tedy diskutovat. 

„Aarone! Kiro!" vydechla skoro plačíc, když se protlačila až k nim. Schovala se za jeden z kamenných sloupů a snažila se popadnout dech.

 „Král chce s tou dívkou," ukázala směrem k tančící cikánce, „spočinout na loži. Přeje si, abych ji onu novinu sdělila." 

„To nesmíš připustit!" zašeptala Kira vyděšeně, „neví, co dělá. Není si vědom ničeho, co činí. Nikdy by si neodpustil..." nedopověděla, jen zoufale pohodila rukama, „je jediná možnost. Jen královna matka, může ty kejklíře vykázat z hradu, až tu Dailan nebude." Arven se nechápavě zadívala do jejího obličeje. Stále nechápala, co má Kira v úmyslu. Její srdce přetékalo bolestí, a nevěděla si rady, co s tím.

 „Až Dailan odejde do svého pokoje," chytla Kira, Arven za ruku, „přivedeš tu dívku, ke královně matce."