Dailan z Wancoftu se opřel do opěradla svého trůnu a zamyšleně vzhlédl dolů na podivnou postavu, klečící pod jeho trůnem. 

Bylo to již skoro měsíc, co jeho královna a žena, odjela za svým nemocným otcem, ale nezdálo se, že by ho to jakkoliv rozrušilo. Onu skutečnost vzal až překvapivě klidně na vědomí, jakoby mu to bylo jedno. 

Ale na naléhání své matky a sestry, svolil nakonec k tomu, že zváží tu možnost, aby sobě přijmul nového panoše, který po dobu nepřítomnosti jeho ženy, měl o něj pečovat. 

„Tak ty žádáš o místo panoše u svého krále?" znechuceně se zamračil. Změřil si jeho ošuntělý, plátěný oděv s režnou kapucou, padající hluboko do jeho obličeje. 

„Ano, můj pane," ozvalo se z pod kapuce, „bylo by mi velkou ctí, o vás pečovat." 

„Proč myslíš, že zrovna ty, by ses měl se onoho úřadu zhostit?"

 „Ovládám jízdu na koni, pane. Střelbu z luku. Hru v kostky, vrhcáby i šachy, pane. Budu vaším dobrým služebníkem. Umím mlčet, i být slepý, vyžaduje-li to situace." 

„Hmm. Tvé jméno?" Zabručel Dailan a sevřel oči do úzké škvírky. 

„Fatum, pane." 

„Fatum," vydechl král a na jeho obličeji se objevil výraz podoben zájmu, „osud? Divné jméno." Zabručel si pod vousy, aniž by z něj spustil svůj pohled. 

Po dlouhé době to vypadalo, že je král něčím skutečně zaujat. Dlouho se na něj beze slova díval a neřekl nic. Pak povytáhl obočí, zprudka vydechl a postavil se. 

„Dobrá tedy. Přijímám tě do svých služeb. Ale varuji tě, služba králi, je těžké břemeno a já, každou tvou neposlušnost přísně potrestám." Pak beze slova odešel. 

Arven ještě dlouho klečela pod jeho trůnem, neschopna se ani hnout. Třásla se rozrušením, ale zároveň cítila podivný, uklidňující tlak okolo žaludku.

 „To nejhorší je za tebou," usmála se Kira a pomohla ji vstát, „sama bych tě nebyla poznala. Tvůj převlek je neskutečný." Změřila si její umouněnou tvář, pod ošuntělou kapucí a zatřásla nevěřícně hlavou. Nikdo by nehledal v onom podivném mladíkovi, krásnou ženu. Ani král. Tím si byli jistí.

 Bývalo zvykem, že panstvo své poddané zcela přehlíželo. A i když Dailan nikdy takový nebyl, nyní s úctou dostál svému titulu. Přehlížel každého. A jeho nezájem byl evidentní.

 I když se zdálo, že poprvé, po dlouhé době, se v jeho očích objevil zájem. Malý, ale přec. A to dávalo všem naději.

 „Já se ale bojím, že to nejhorší, mám teprve před sebou." Zašeptala Arven a povzdechla si. 

A ani nevěděla, jak velkou pravdu měla. Však nyní Dailan pozbyl své duše. Svého srdce, a to činilo ho naprosto chladným. 

Když žádala o službu panoše poprvé, byl král sice odměřený, hoden svého titulu a dle toho se i choval, ne tak ale nyní. Nyní nebyl schopen své jednání a rozhodnutí nijak soudit. Jednal jen dle svého postavení a své moci, bez známek jakýchkoliv emocí. 

A Arven věděla, že právě proto, to bude těžké. Nedokázal nyní posoudit dopad svého slova nebo činu. 

Byl král, a jeho moc, byla bezmezná. Mohl trestat dle chuti. Mohl odsoudit kohokoliv k smrti. Mohl cokoliv. A bylo na ní, aby v něm dokázala probudit jeho city. Aby znovu probudila jeho srdce a naučila ho milovat.