Arven se zahrabala pod huňatou přikrývku až po krk a povzdechla si. Nechala si jako už jednou, ustlat ve vedlejším pokoji, a ani služebné Bertě, se to moc nelíbilo. 

Jenže ona měla pocit, že již prostě nedokáže Dailanovi čelit tváří v tvář. Jeho studený výraz ji ničil a jeho jedovaté poznámky, bez jakéhokoliv citu, ji zas a znova, vráželi rány rovnou do srdce.

 Zadívala se do tmy pokoje, osvětleného jen světlem z krbu. Byla stejně přesvědčená, že si Dailan ani nevšimne toho, že tam není. Však pro něj byla vzduch. Nic. Cítila se jako obtížný hmyz, u jeho nohou. 

Jenže když se jí pomalu začínaly klížit oči, otevřely se dveře. Do místnosti rázným krokem vstoupil její muž. 

Neodvážila se otevřít oči, ale dle jeho rázné chůze pochopila, že je značně rozladěn. Zastavil se nad její postelí. Chvíli bylo ticho, jen její srdce mohutně bušilo do její hrudi. 

„Vím, že nespíš, Arven," ozval se jeho studený hlas, „podívej se na mě, a raději mi vysvětli, proč nejsi v mé posteli?!" Arven se odvážila otevřít oči. Zamrkala a nahlas polkla, když se setkala s jeho naštvaným pohledem.

 „Tak proč, jsi tu?!" procedil skrz zuby, když neodpovídala, „rád bych věděl jediný důvod, proč nejsi v mém pokoji?!"

 Arven otevřela ústa k odpovědi, hned je ale zavřela. Najednou nevěděla, co mu říci. Proč je tu? Proč?

 Tak jednoduchá otázka, a ona najednou neznala odpověď. Však se jí ani nedotkl. Neublížil jí. Neohrozil, nijak neurazil. Choval se k ní se vší úctou, co by ke své královně, jen..., jen...Do očí jí vstoupili slzy. Jen ji nemiloval, a ona skutečnost, drtila její mysl.

 „Pochopil jsem!" řekl zvláštním tónem hlasu, „jak chceš, Arven! Tvůj král tě nebude k něčemu takovému, jako je povinnost manželská nutit. Už mne nebaví se dívat na tvůj kyselý výraz. Dělej, jak myslíš!" Ještě několik dlouhých vteřin se na ni díval, otočil se na podpatku a vykráčel z místnosti.

 A tehdy se Arven rozplakala na plno. Uvědomila si náhle jednu věc. Ona nebojovala. Vůbec se nesnažila získat jeho srdce. A ani bolest v její duši, způsobený jeho nezájmem a nechutí, to nemohla ospravedlnit. 

„Musím odjet." Řekla následující den u snídaně, když Dailan odešel, a zadívala se do vyděšených tváří. 

„To..., to nemůžeš udělat!" vydechla královna matka se slzami v očích. Aaron jemně stiskl její ruku a prosebně se na ni podíval. 

„Musím to udělat," zašeptala a pohled mu opětovala, „včera jsem si uvědomila totiž jednu věc, a to tu, že mou duši ovládla sebelítost. Přestala jsem o Dailana bojovat, protože mne bolest z jeho odmítnutí a nezájmu zcela ovládla. A královna má pravdu. On by to opravdu nikdy nevzdal. Nikdy!" Polkla slzu a na chvíli se odmlčela. To, k čemu se rozhodla, bylo podle ní, jediné řešení. Řešení z oné bezvýchodné situace, ze které ale právě ona, chtěla vzejít coby vítěz. 

„Královna musí odejít," zašeptala, „ale králův panoš, se musí vrátit." Kira s Aaronem zalapali po dechu. Dlouhé ticho, prořízl až hlas báby Uršuly.

 „Královna má pravdu. Už jednou se král zamiloval do svého panoše." Přikývla zamyšleně k souhlasu. 

Arvenino rozhodnutí, dávalo jim jistou naději. Neměla strach, že by ji král poznal. Však král nevnímal ani své nejbližší, natož obyčejného sluhu. A když Arven náležitě připraví, jen tak, její lest neprohlédne. 

„Mám ale strach," nedokázala již déle Arven skrýt své pohnutí, „co když..., co když se do mě znovu nezamiluje?"

 „Zamiluje, královno," odvětila Josefa, jistá si svým výrokem, „jsi ta pravá. Jsi mu souzena. Není tedy jiné možnosti, než aby tomu bylo tak. Půjdeš jen jinou cestou. Trnitější. Oklikou. Ale na každém jejím konci, čeká jeden, jediný jeho osud. Osudu, se nelze vyhnout, královno. Osudu nikdy!"