Arven seděla u okna hodovního sálu. V ruce držela vyšívání, ale nepřítomně hleděla z okna. Vůbec nevnímala, co se okolo ní děje. Nevnímala rej lidí, okolo sebe. Její srdce, pukalo bolestí.

 Bylo to již téměř dlouhé dva měsíce, co se dozvěděla tu strašnou zprávu. Když ji Ofélie řekla, co se stalo, málem se zhroutila. 

Teprve když ji vyprávěla celý příběh, rozplakala se. Však představa, že by tu již nebyl, byla pro ni smrtící. 

Až Uršulino ujištění, že ještě není vše ztraceno, ji dodalo sílu. Jenže bylo to těžší, než si myslela.

 Dailan byl jako vyměněný. Byl ledový jako led. Na jeho tváři, nehnula se za celou tu dobu, ani brva. Ani náznak úsměvu. Byl odměřený. Rezervovaný. Jakoby nic necítil.

 Když se na ni díval, jakoby ji neviděl. Zcela ji ignoroval. Již se necítila, jako jeho žena, ale jako pouhý přívažek. Nemiloval ji. Necítil lásku, ani touhu. Ba ani náznak náklonnosti neprojevil, a Arven již byla na pokraji sil. 

Jeho jedovaté a odměřené poznámky, ji také nepřidali na síle. On byl jak prázdná schránka bez kousku citu v těle.

Stále si v hlavě přemítala Uršuliny slova. „Nesmíš to vzdát, Arven. Musíš o něj bojovat. Věřím, že láska v něm, stále přetrvává, jen ji musíš znovu probudit." 

Trhla sebou, když se před ní vynořil její bratr Aaron, s Kirou po boku. Rychle setřela slzu s tváře, ale Aarona neoklamala.

 „Věřím mu," zašeptal, „a věřím tobě, Arven. Taková láska jen tak nezmizí. Musíš bojovat. Kde je ta moje malá sestřička, která chtěla mít vždy poslední slovo?" Arven pokrčila nos a pokusila se o úsměv.

„A co vy dva?" pokusila se obrátit směr rozhovoru, „již nedokážete skrýt svou lásku před nikým."

 „Ani nechci," usmál se Aaron a objal Kiru okolo pasu, „chtěl jsem požádat Dailana, o její ruku a o svolení k svatbě, ale takhle..." zoufale pohodil rukou do místnosti. 

„To klidně můžeš!" ozval se za jejich zády Dailanův studený hlas. Došel až k nim a nezúčastněným pohledem si změřil celou trojici. 

„Nebudu mít námitek," řekl o něco tišeji a zašklebil se. Pak se otočil k odchodu.

 „Bude tady třeba trochu veseleji, pakliže svou ženu obtěžkáš, a ona porodí ti dědice," otočil se ještě a jeho zrak sklouzl k Arven „to tvůj král, neměl takové štěstí. Tvá sestra evidentně tvému králi, nehodlá to štěstí dopřát!" Ještě chvíli ji spaloval svým opovržlivým pohledem a pak bez jediného slova odešel. 

Arven schovala tvář do dlaní. Již nedokázala svůj smutek skrýt. Jeho slova, byla jako rána dýkou rovnou do zad. 

„Nesmíš to vzdát, Arven!" královna matka, se zoufalým výrazem ve tváři, přistoupila až k ní, „zapřísahám tě! Nesmíš to vzdát!" Musíš věřit."

 „Já..., snažím se, královno, ale je to tak těžké, já..." 

„On by to nevzdal!" pohladila Arven po vlasech, „nikdy by to nevzdal, Arven. Bojoval by o tebe a tvou lásku, do posledního dechu. Šel by třeba do samotného pekla. Srdce by si vyrval z těla, kdyby věděl, že to potřebuješ. Zemřel by pro tebe, a ty to víš!"