Královna svírala svého mrtvého syna v náručí na svém klíně, a z očí jí tekly slzy. Několik dlouhých a nekonečných minut nedokázala ani vzhlédnout k muži, který něco takového byl schopen udělat.

 A ani on, Oliver z Hempronu, nyní nepocítil onen pověstný klid na své duši. Díval se na ženu, kterou nikdy nepřestal milovat, a najednou se jeho srdce pohnulo. 

Tak velkou bolest na její tváři, ještě nikdy nespatřil. Stál v klidu, v obležení stráží, která ho držela v pozoru svými bodci a ani se nehnul. 

Doufal, že konečně po dlouhých staletích nenávisti, se mu uleví. Že pocítí úlevu, když sprovodí ze světa důkaz královniny zrady. Důkaz toho, že ho nikdy nemilovala, protože pár měsíců po svatbě, narodil se právě on. Dailan. Tak se ale nestalo. 

Náhle i on, po tak dlouhé době, nabyl pocitu, že v jeho těle, stále bije srdce, o kterém si myslel, že ho navždy ztratil. 

Královna vzhlédla a polykajíc slzy, pokynula rukou strážím. Ty se na její povel vzdálili a trůnní sál se vylidnil.

 Královna matka se ještě prosebně podívala na svou dceru a ta pochopila. S pláčem odběhla. A Oliver z Hempronu, se udiveně podíval na ženu svírajícího ve své náruči, svého mrtvého syna.

 Byli úplně sami, a jemu se náhle vyskytla možnost utéct. Ale jeho nohy, jakoby mu přirostli do země. 

„Je nemrtví," zašeptal, když se královniny oči, setkali s jeho pohledem, „to ale neznamená, že je nesmrtelný. Ani ty, královno. Jen nestárne." Ani nevěděl, proč to řekl. Snad sám sebe potřeboval usvědčit v tom, co provedl.

 „Vždy jsem věděla, čeho jsi schopen," dostala ze sebe konečně královna matka, „ale nikdy bych nevěřila, že až takové podlosti." Podlomil se jí hlas a Oliver z Hempronu se nadechl k odpovědi. Pak ale zavřel ústa na prázdno. Nebylo nic, co by na to mohl říci. 

„Chápala bych všechno, Olivere," pokračovala, již zcela klidně, „chápala bych, kdybych já, byla tou, kterou bys toužil sprovodit ze světa. Proč ale on?!" Polkla slzu a nevěřícně zatřásla hlavou k odporu. 

„Proč on?!" procedil Oliver z Hempronu skrz zuby, „on je důkaz toho, že jsi mne nikdy nemilovala. On je nástroj mé pomsty."

 Ofélie Wancroftská pohladila ledovou tvář svého syna. Mlčela. Dlouho nic neříkala, a když po té, znovu vzhlédla, poznal Oliver z Hempronu, jak moc se mýlil. 

„Chtěl jsi zabít svou zlobu, Olivere," zašeptala sotva slyšitelně, „chtěl jsi umlčet své ledové srdce. Chtěl jsi odplatu, a ta se ti dostala plnými doušky. Tak dlouho můj syn trpěl v osamění. Tak dlouho hledal lásku a já se trápila tím, co jsem mu způsobila. Byla to má vina, a skončím proto v pekle. Budu se smažit v ohni pekelném. Ale ty se mnou!" Její oči zaplanuly, když vykřikla poslední slova. Její hruď se zvedala nekontrolovatelným pláčem a dívala se na něj tak, že byl nucen sklopit zrak. 

„Ty ani nevíš, jak moc ses mýlil, Olivere. Jak moc, budeš nyní, trpět právě ty!" na moment se odmlčela, aby snad dodala svým slovům váhu, „protože to cos provedl, tě bude strašit do konce tvých dní. Zabil jsi svého syna, Olivere!" Polkla a přikývla, když Oliver z Hempronu k ní udiveně vzhlédl.

 „Ano! On, byl tvůj syn."