„Tak mluv, Olivere z Hempronu!" zahromoval Dailan a opřel se do opěradla svého trůnu, „a doufej, že nedojde má trpělivost!" 

Oliver z Hempronu se postavil a znovu se uklonil. Pohled na něj, na muže, který byl dle jeho mínění stvrzením lásky královny Ofélie k muži, za kterého se provdala, naplnil ho tak neskonalou nenávistí, že ji pomalu nedokázal skrýt.

 Ale zapříčinilo to hlavně vědomí toho, že dokázal vyzrát nad jeho klatbou. Jeho temnou duši, pohltila tak strašlivá nenávist, že se přestával kontrolovat.

 „Jako tvůj poddaný a oddaný služebník svého krále, mám právo na to, zvědět, zda byl váš sňatek naplněn. Mám totiž důvod, o tom pochybovat, vzhledem k tomu, že královna stále ještě neporodila vašeho dědice, pane." Vydechl a mírně se přikrčil před rozzuřeným královým pohledem. Evidentně měl obavy ze zloby svého krále, ale jeho nenávist, byla silnější. 

„Ty máš ještě tolik odvahy, přijít až sem a zpochybňovat mé slovo?" procedil skrz zuby Dailan a postavil se. Udělal pár kroků směrem k němu. 

Oliver z Hempronu se úlisně ušklíbl a znovu padl na kolena, snažíc se tak dát najevo svou oddanost. 

„Odpusťte, králi," zaskřehotal do země, aniž by zvedl svou hlavu, „je to mé právo a tví poddaní, by rádi věděli..." Nedopověděl. Silné Dailanovi paže se ho zmocnily takovou silou, že sotva stačil zalapat po dechu. 

„Tak mí poddaní, pravíš!" zakřičel mu Dailan do tváře, když ho držíc pod krkem, vyzvedl do výšky svých očí, „moc dobře vím, že jsi to ty, kdo vkládá do jejich hlavy ony pochybnosti! Kdo popouzí je proti svému králi!"

 Oliver z Hempronu, se náhle nezmohl ani na jediné slovo. Jím nenáviděný muž, ho držel pod krkem, a on cítil, že před ním nemá sebemenší šanci. Ne, v rovném boji. Jenže on nikdy nebojoval rovně. Neštítil se použít jakýchkoliv úskoků, aby dosáhl svého. 

A najednou pocítil tak neskonalou nenávist, že ho opustily i poslední zbytky jeho rozumu. Zašátral u pasu svého kabátce, a v jeho ruce se objevila ostrá dýka. 

Všechno se seběhlo tak rychle, že nikdo nestačil ani vykřiknou. Jakkoliv zareagovat. Pak jedním mocným zásahem, zasadil pod Dailanova žebra osudnou ránu. 

„Ne!!" vykřikla královna Ofélie i Kira zároveň. Bylo ale již pozdě. 

Dailan zalapal po dechu a konečně pustil svého protivníka ze svého sevření. Ještě několik nekonečných a dlouhých vteřin stál bez hnutí, a pak se bez jediného slova zhroutil k zemi. 

„Ne!!" Královna matka přiklekla u svého syna a položila si jeho hlavu na svůj klín. Ještě dýchal. Otevřel oči a zakroužil v její tváři. 

„Vyřiď...," zachroptěl z posledních sil, „vyřiď Arven, že ji miluji. A nikdy..., tomu nebude jinak. Navždy..." poslední slova vyslovil již sotva slyšitelně. Pak jeho hlava klesla a královna s Kirou propukli v hlasitý pláč.