Uběhl dny. Týdny. Měsíce. 

Dailan byl šťastný. Arven s ním uléhala na jednom loži. Milovala se s ním, a on měl pocit, jakoby vše, bylo v nejlepším pořádku. Jakoby jeho noční můra, trvající celá staletí, konečně skončila.

 Jenže i on sám, v koutku mysli věděl, že to není pravda. Moc dobře tušil, že tak jednoduché, by to nebylo. 

Ano. Zamiloval se. Zamiloval se do své ženy tak silně a vroucně, že si nedovedl představit, že by o ni přišel. 

V důsledku té lásky se také stalo, že klatba Olivera z Hempronu, na něj pozbyla svého účinku. Láska vyhnala temnotu z jeho srdce. 

Minutu za minutou. Den za dnem, se zamilovával do dívky, která se zde skrývala v přestrojení jeho panoše, před Oliverem z Hempronu. 

Svou svatbou s ní, stvrdil svou nehynoucí lásku, i když tušil, že ještě není všemu konec. A měl pravdu. I když se nyní cítil šťasten, něco jakoby mu říkalo, že jeho štěstí, nepotrvá dlouho. 

Oliver z Hempronu popouzel jeho lid proti němu a vzýval své stoupence ke vzpouře. Vkládal jim do hlavy své lži a přesvědčoval je o své pravdě. Tvrdil, že král není schopen počít potomka. Že jejich láska není dostatečná, aby se tak stalo. A že tedy král, se ještě ze svého prokletí nevykoupil.

Dailan seděl na svém trůnu a zamyšleně hleděl na své poddané. Královské audience, se pomalu blížily ke konci, když jeho dveřník oznámil posledního příchozího. Ve dveřích se objevil Oliver z Hempronu. 

„Můj králi." Zaskřehotal a poklekl pod jeho trůnem. 

Dailan pevně semkl rty. Měl co dělat, aby si udržel čistu hlavu, ovšem musel ho přijmout. Ačkoliv by ho nejraději rozmáčkl jak obtížný hmyz, bylo to jeho právo. 

„Nevěřím, že máš ještě tolik drzosti, Olivere z Hempronu, přijít až sem!" zahromoval Dailan.

 „Odpusťte králi," přikrčil se baron pod jeho pohledem, „jsem váš oddaný poddaný, a rád bych využil svého práva na slyšení." 

Bylo evidentní, že i Oliver z Hempronu, má ze svého krále respekt a obavy. Však jeho bezmezná moc a síla, nedala se popřít.

 Ovšem jeho zloba a vztek, stále ještě nevypršela. Dlouhá staletí se užíral a živil v sobě nenávist k němu. K němu, jako královu potomku. K dítěti, které mohlo být jeho. A který byl vlastně ztvrzením, královniny lásky k jeho sokovi. 

Den, kdy královna porodila králova dědice, si pamatoval do dnes. Ten den, jeho srdce na vždy pohltila nenávist k onomu muži. Zatoužil po tom, ho trýznit. Po tom, aby trpěl, tak, jako on. A zatoužil po tom, aby ta, kterou kdysi tak miloval, trpěla s ním. 

Aby se ona, a všichni jí milí, navždy obávali jeho pomsty. Aby navždy strádali na tomto světě v obavách a strachu.

 Dlouhých pět století, se mu to dařilo. Král Dailan se skrýval před světem. Vyhýbal se ženám a nedovolil si, se zamilovat. Trpěl, a s ním i jeho matka. 

Ovšem den, kdy oznámil svou svatbu, zdál se být pro Olivera z Hempronu, dalším černým bodem v jeho seznamu. 

Po pěti stech letech, se král zamiloval, a dokázal tak prolomit jeho klatbu. To ovšem nehodlal nechat jen tak. Za žádnou cenu nechtěl dovolit, aby byl šťastný. Však ani on není. A nikdy nebyl.