„Připravte mi dnes lůžko, ve vedlejším pokoji, Berto." Řekla Arven a podívala se na služebnou.

„Ve vedlejším pokoji?" odvětila překvapeně. Bylo znát, že ji to podivuje.

„Proč?" vydechla Kira a vzhlédla k ní.

Ani ona, neměla pocitu, že by se mezi Arven a Dailanem, přihodilo něco, co by nasvědčovalo tomu, že by chtěla něco takového žádat. Však uplynulých, několik dní, bylo znát, že je Dailan šťastný. A i Arven. I když v jeho přítomnosti, byla stále stydlivá a nesvá, byla cítit její náklonnost, k němu.

„Já..., přeci..., je zvykem, že žena léhá ve své posteli, když přijdou její dny." Zašeptala Arven nesměle.

„Ach tak..." usmála se Kira, „možná někde, je to zvykem. A jistě tento zvyk, mnoha mužům vyhovuje, ale dost pochybuji, Arven, že se to bude Dailanovy líbit," zamračila se na ní, „tady to zvykem není."

Arven se nervózně ošila. „Ale přesto..., Berto, prosím." Pípla, a Berta jen rezignovaně pokrčila rameny.

Večer Arven ulehla do vedlejšího pokoje. Povzdechla si. Ta samota, ji najednou nepřišla tak opojná, jako kdysi.

Milovala to, když si ji přivinul do náručí a ona usnula na jeho mohutných pažích. Měla tak pocit, že se jí nemůže nic stát. Však se cítila tak nicotná, v jeho mužném objetí.

Ano, její muž, byl opravdu veliký. Mužný. V každém ohledu. Začervenala se při té vzpomínce. A ona, byla jako pírko, v jeho rukou.

Již se jí pomalu klížila víčka, když se rozrazily dveře. Do místnosti vstoupil Dailan a bylo vidět, že je značně rozzloben.

Postavil se nad ní a změřil si ji pohledem.

„Proč jsi tu? Proč nejsi v mé posteli?" zavrčel, a Arven se pod tónem jeho hlasu, rozbušilo srdce.

Jeho oči, přímo zářily rozčilením.

„Já..., můj pane..." vykoktala, „a přitáhla si deku až pod bradu, „nemohu."

„Proč?" řekl ještě přísněji.

„Já..., však je přeci zvykem, že..."polkla, „krvácím, pane." Vydechla a zčervenala, až ke kořínkům vlasů.

Dailan si povzdechl. „No a?" zavrčel znovu.

Odhodil její deku a vyhoupl si jí do náručí. Rychlím krokem se vrátil do své ložnice, a položil ji na postel.

„Budeš líhat, v mé posteli, Arven. Jsi má žena, a něco takového, je přeci zcela přirozené, nemám pravdu?!" cedil skrz zuby. Bylo vidět, že je značně rozzloben.

Pak přešel ke stolku, nalil vína z korbelu, a zhluboka si přihnul. Když se k ní otočil, již vypadal, o mnoho mírněji.

„Potřebuji tě tu. Potřebuji tě cítit vedle sebe," vydechl skoro zoufale, „již to nikdy nedělej, Arven. Nechci spát bez tebe."

Jeho výraz raněného zvířete, ji tak rozněžnil, že měla co dělat, aby zahnala slzy. Tato mohutná hora svalů, tyčící se nad ní, najednou byla bezbranná a zoufalá, jen z té představy, že by tu nebyla.

„Dobře, můj pane," zašeptala, „odpusťte mi, že jsem pochybovala."

Dailan se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Chvíli se na ni díval, a pak přistoupil k posteli. Odhodil svůj hábit, a lehl si vedle ní. Přivinul si ji do náručí a políbil ji do vlasů.

„Jen ta představa, že bys mě zavrhla, mě skoro zabila." Zašeptal do jejích vlasů, těsně před tím, než usnul.