Arven seděla u okna. V ruce držela vyšívání a zamyšleně se dívala ven.

Vypadalo to, že je zcela duchem nepřítomna. Hleděla z okna, její oči byli zamžené touhou a ani se nehnula.

„Arven." Trhla sebou, když ji hlas královny matky, vytrhl z jejího rozjímání. Sklopila zrak, jako kdyby byla přistižena, při něčem nevhodném.

„Jsi duchem nepřítomna, Arven," usmála se na ni a přisedla, „má to nějaký důvod?"

Arven jen zatřásla hlavou k odporu a zčervenala.

„Že vím, na co myslíš, Arven," pokračovala, „jsme ženy, můžeš se mi zcela svěřit. Věř, že já měla stejných pocitů, když jsem se poprvé milovala se svým mužem."Královnina tvář, na moment posmutněla.

Arven nervózně poposedla. „Ty víš, královno Ofélie?"

„Ach..., král již dlouho, nebyl v tak dobrém rozpoložení. A pak..., tvůj výraz, tomu zcela nasvědčuje."

Arven polilo horko, již jen při té vzpomínce. Bylo to tak nádherné, že nedokázala myslet na nic jiného, jak na něj. Však byl tak něžný. Tak milující. Tak pozorný. Cítila z něho lásku k ní, a pocity, které zažívala, když se jí dotýkal, a když se s ní miloval, nedokázala přirovnat, k ničemu jinému na světě. Dotýkal se jí tak, jakoby byla z cukru. Jakoby každým dotykem uctíval její tělo.  

Byla zmatená. Vzpomněla si na to, když se pozdě v noci, po té, co si ji vzal vzbudila a nepozorována, si ho prohlížela.

Byl krásný. Musela si přiznat, že nikdy neviděla krásnějšího muže, nežli byl on. Jenže výraz jeho tváře, když spatřil v jejích očích obdivný pohled k němu, nevypovídal o tom, že by ho to těšilo. Naopak. Smutně se na ní podíval.

„To mé zatracené prokletí, Arven. Již tak dlouho se s tím potýkám. Avšak obdiv, který vidím ve tvých očích, mne neuspokojuje. Mám strach, Arven. Strach, že se mi to vše jen zdá. Že to jen má mysl, si vysnila to, co se dnes večer stalo."

Arven se nervózně ošila a podívala se na Ofélii. „Ano, milovali jsme se spolu, Ofélie," vydechla. Najednou cítila, že to potřebuje někomu říci, „milovali, ale mám strach, zda jsem mu neublížila."

„Neublížila?" řekla Ofélie překvapeně, „proč myslíš?"

„Nedokázala jsem skrýt, svůj obdiv k němu, když jsem myslela že spí..."Nedopověděla.

Královna matka si povzdechla a stiskla její ruku. „Ach ano, to hrozné prokletí. Je krásný, viď?" usmála se na ní, „ale nezdá se ti stejně krásný, i po té? Oddala ses mu. Ještě dříve, nežli si zjistila kým je. To jen tvá mysl zasažena tolika nesmyslnými báchorkami, se vzpírala tomu, co cítíš doopravdy."

Arven přikývla. Měla pravdu. Musela si přiznat, že najednou, necítila velkého rozdílu. Najednou úplně zapomněla na to, jak hrozné zkazky o svém muži slýchávala.

Zastyděla se při vzpomínce, jak se zachovala, když ho zřela poprvé.

„Já...,necítím rozdílu, ve svém nitru, Ofélie," vykoktala, klopíc zrak k zemi, „najednou mám pocit, že to ani nevnímám. Však..., cítím se tak krásně, v jeho objetí. Když se mě dotýká. Když mne hladí a líbá. Já..." Chytla Ofélii za ruku.

Již notnou dobu, se mezi dveřmi objevila postava, ale ani jedna z nich, si jí nevšimla.

„Ty..., také jsi měla strach, když jsi zřela jeho velikost?" vyhrkla ze sebe.

Ofélie evidentně pochopila, směr jejího myšlení. Však i ona, coby nezkušená dívka, měla stejných pocitů. Coby panna, měla stejné obavy, jako ona, že nedokáže svého muže pojmout.

„Jaké to bylo?" řekla místo odpovědi.

„Můj bože, krásné, Ofélie," vydechla Arven, a zasněně opřela hlavu o zeď, „je to..., je to..., překrásné. Ale ..., je tak veliký. Tak...," polkla a sklopila zrak.

„Pak je to v pořádku," usmála se Ofélie, „Dailan ví, co má dělat. Nemusíš se bát, ani pojímat studu. Ne před ním, Arven. Poznáš to. Jako jeho žena, mu nyní patříš. Se vší všudy. A Dailan by nikdy neudělal nic, co by ti ublížilo. Toužíš po něm?"

Arven zuřivě přikývla. „Více, nežli je to možné." Vydechla a zavřela oči.

Vtom se nad nimi objevila postava.

Královna matka se zvedla a uklonila se. „Můj králi." Řekla, a odkráčela pryč.

Arven zalapala po dechu. Svezla se k zemi a poklekla.

„Můj pane." Zašeptala, s notnou dávkou studu v hlase.

„Povstaňte, má paní." Řekl, aniž by z ní spustil oči.

Arven váhavě vykonala jeho příkaz, ale hlavu nezvedla. Nedokázala se mu podívat do očí. Byla si jista, že jejich rozhovor, musel slyšet.

Vztáhl k ní ruku a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.

„Není důvodu, pro vaše rozpaky, má paní," zašeptal, „možná já, bych se měl rdít, tou představou, která mne nyní posedla." V očích mu zajiskřilo. Přivinul si ji blíže, a pohladil ji něžně po tváři.

„Ta představa je taková, že mé tělo, na vás zas a znovu, reaguje. Ale poznala jste sama, že se mne nemusíte bát. Že se nemusíte bát ničeho, na mém těle." po tváři mu přelétl úsměv. Prostě tomu nedokázal zabránit. Však se mu její přiznání, zdálo tak roztomilé.

„Ani mé velikosti, Arven."