Dailan vzal její ruku do dlaně a položil si ji na svou hruď v místech, kde se nacházelo jeho srdce.

Arven zalapala po dechu, ale neucukla. Naopak. Omámeně se na něj podívala. Pak vztáhla ruku, k jeho tváři. Nedokázala, již ovládat své tělo ani svou mysl. Jakoby si její ruce dělali, co chtěli.

„Již ti nejsem odporný?" zašeptal, aniž by z ní spustil svůj zrak.

Zatřásla hlavou k odporu a stále omámeně se na něj dívala.

Po Dailanově tváři, přelétl náznak úsměvu. Díval se na ni, ale ani se nehnul. Čekal. Nechtěl ji vyplašit.

Jeho tělo, již dávno, vykazovalo známek vzrušení. Jeho penis, se i pod tenkou přikrývkou jasně rýsoval.

Arven si toho všimla, a zčervenala. Sklopila zrak a rozpačitě odtáhla svou ruku.

„Nepojímej studu, Arven," zašeptal Dailan a nadzdvihl její bradu svými prsty, aby se mu musela podívat do tváře, „je to zcela přirozené. Toužím po tobě. Tedy i mé tělo, na tebe náležitě reaguje."

Polkla. Jeho prsty jí bránily v tom, sklopit tvář, tak alespoň zavřela oči. Dailan se zasmál.

„Otevři oči, lásko." Zašeptal náhle, a když poslechla, přejel její tělo svým pohledem. Tak, aby cítila, že si ji prohlíží.

„Svlékni se, Arven." Řekl podbarveným hlasem, plným touhy.

Na moment zaváhala. Otevřela ústa, a zhluboka se nadechla. „Můj..., můj pane?" vydechla.

Dailan cítil, jak se jí rozbušilo srdce.

„Odhoď svůj stud, Arven, a svleč svůj šat," zkusil to znovu, „nebo máš strach, ze svého krále?"

Zatřásla hlavou k odporu. Třesoucími prsty, stáhla k lemu svých šat. Stáhla ze sebe, kousek té látky a stanula před ním nahá. Její dech, jí již nadobro zradil.

„Podívej se na mě, Arven." Přikázal jí.

Díval se na ni planoucím pohledem, ze kterého i ona, byť tak nevinná, musela poznat, jak moc, po ní touží.

Odhrnul přikrývku, pod kterou se skrývala jeho touha a Arven nahlas vydechla. Oči, se jí rozšířily v úžasu.

Vztáhl ruku, a opatrně se dotkl její kůže. Jejích prsou a pokračoval níž, až k jejímu rozkroku.

„Nyní mi řekni znovu, co cítíš, Arven," zašeptal, „bouří se tvé nitro? To chmýří, které prostupuje tvým tělem..., je tu zas?"

Arven jen přikývla. Na nic více, se nedokázala zmoci.

Dailan jemně pohladil její rozkrok a vsunul do ní jeden ze svých prstů. Vykřikla, a doširoka otevřela oči.

„Cítím, tvou touhu, Arven. Tvé tělo, je již připravené. A tvá mysl?"

Vzal jednu její ruku, a položil její malou dlaň, na své přirození. Arven skoro ani nedýchala. V její malé ručce, nedokázala jeho velikost vůbec pojmout.

„Je to jen touha, Arven. Má touha, po tobě. Neublížím ti. Již jsem si tě vzal. Již jsi mě cítila, uvnitř sebe." Zašeptal vzrušeně a sklonil se k ní.

Lehce jí políbil na ústa. Nevzpouzela se. Neodtáhla se. Naopak. Vzrušeně vydechla, a její oči mu prozradily, že smí pokračovat.

Opatrně ji položil a vztyčil se nad ní, na svých pažích.

„Teď tě pomiluji, lásko. Vezmu si tvé tělo. Ani nevíš, jak moc toužím po tom, se v tobě ztratit," ztěžka polk, „chceš, aby tě pomiloval tvůj král, nebo tvůj muž, Arven?"

„Vy, můj pane. Chci, abyste mě pomiloval vy."