Arven zalapala po dechu. Jeho jiskrné oči, ji propalovali pohledem. Styděla se tak moc, ale nedokázala se z jeho pohledu vymanit.

Dailan pustil její ruku a dotkl se její tváře. Pohladil ji palcem.

„Nechci, abys cítila stud, Arven," zakroužil v jejím obličeji, „co cítíš, když se na mě díváš? Když se mě dotýkáš?"

Na moment zavřela oči. Hned je zase otevřela a zhluboka se nadechla. Pootevřela ústa, ale nedokázala ze sebe vyloudit jedinou hlásku.

„Arven," zašeptal Dailan znovu, a naklonil se blíže k ní, „co cítíš?"

Zprudka vydechla. Již se nedokázala déle bránit. Ještě jednou, zatřásla hlavou k odporu, ale její ruka, si dělala, co chtěla. Zmámeně se dotkla jeho hrudi a znovu po ní lehce přejela.

„Já..., já nevím. Je to silnější jak já," do očí, se jí vehnaly slzy, „ mám pocit, že se vás musím dotýkat, můj pane, nebo umřu." Polkla slzy.

Dailan něžně schoval její tvář, do své dlaně. „Již ti nejsem odporný? Již nejsem zrůda, na kterou bys sotva pohlédla? Již se ti nepříčí pocit, že by ses mi mohla oddat?" zašeptal, čekajíc, na její reakci.

„Ne, můj pane," pláč, již nedokázala ovládat, „omlouvám se, můj pane. Prosím, odpusťte mi. Nikdy jsem to jistě tak nemyslela. Však jste krásný. Já..."

„Krásný?" rozesmál se Dailan nahlas, „muži nejsou krásní, Arven. To ženy, je činí krásnými, ve svých očích. Však není pravdou, že i kdybych byl sebekrásnější, a mé srdce patřilo ďáblu, byl bych v tvých očích stokrát děsivější?"

Přejel zamyšleně prstem, po její tváři. Chvěla se pod jeho dotykem a sotva popadala dech.

„Co cítíš přitom, když se mě dotýkáš?" vydechl.

Díval se na ni, ale nechtěl ji do ničeho nutit, ani tlačit. Toužil po tom, aby mu sama vyjevila, svojí touhu. Potřeboval to, tak moc, až z toho šílel.

Však již celý měsíc, uléhal sám a zraněný. S bolestí v srdci tak velkou, kterou dokáže zahojit, jen ona.

Zčervenala, a snažila se sklopit zrak. To ji ale nedovolil. Zadíval se jí zblízka do očí. „Tak co cítíš, Arven. Řekni mi to, prosím."

Nahlas polkla, když se setkala s jeho pohledem. Byl tak blízko, že jí jeho dech, hladil po tváři.

„Ach můj bože..., já..., nevím, můj pane. Ale je to silnější, jak já. Toužím se vás dotýkat tak, až ve mně všechno křičí. Řve. Bouří se mé nitro. A mám pocit, jako by má kůže se snad i chvěla touhou a potřebou, být s vámi. Jakoby se mi na prsou, usídlilo snad tisíce chmýří, a postupovali celým mým tělem až..." sklopila zrak a polkla.

„Až k tvému lůnu?" usmál se Dailan, a jeho oči, se zamžily touhou.

Stydlivě přikývla. Dailan se několikrát, zhluboka nadechl.

„Toužíš po tom, abych já, dotýkal se tvého těla, Arven?" vypravil ze sebe ztěžka, „toužíš cítit mé prsty na své kůži? Mé rty, na svém těle? Toužíš po tom, se mi oddat?"

Arven se pomalu zoufale, na něj podívala. Najednou se cítila, jako hadrová panenka. Zavřela oči.

„Ano," zašeptala sotva slyšitelně, „celou tu dobu, co jste byl pryč..." zadrhl se jí hlas, „cítila jsem takové prázdno. Nicotu v duši. Strach, že již vás neuvidím. Pokaždé, když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, že cítím vaše dlaně, na svém těle. A pokaždé, když jsem je otevřela, a vy jste tam nebyl, ta prázdnota, mne celou pohltila."