Arven stála, a s rozšířenýma očima sledovala, jak si Dailan natáhl svůj hábit. Uvázal ho v pase, ale jeho hruď, byla stále odhalena. Nedokázala z něj spustit oči.

„Arven." Zašeptal Dailan. Všiml si samozřejmě jejího rozpoložení.

Již když ho v kádi koupala, se celá třásla a sotva popadala dech. Toužila po něm, poznal to. Stále, i přes její zamlženou mysl, něco k němu cítila.

„Arven." Zkusil to ještě jednou a hnul se směrem k ní.

Konečně zamrkala. Zrudla, jako kdyby přistižena, při něčem nevhodném.

„A..., ano, můj pane?" sklopila zrak, „měl byste se najíst. Musíte mít hlad." Stále se sklopenou hlavou, aby neviděl její rozrušení, přiskočila ke stolu a ukázala na dřevěné křeslo.

Dailan se posadil, a zamyšleně se pustil do jídla. Nejedl již několik dní a ani nespal, jenže jeho myšlenky, se nyní ubíraly úplně jiným směrem.

Všiml si jejích postranních pohledů. Cítil, jak se stále lehce chvěje. A slyšel, její přerývavý dech, když o něj zavadila svým pohledem.

Když mu Arven po jídle, dolila číši vína, zhluboka se napil. Arven se postavila tak, aby byla z jeho zorného pohledu, když k ní ale vzhlédl, ihned sklopila hlavu.

„Bála ses o svého krále, nebo svého muže?" Řekl Dailan a postavil se, čelem k ní.

„Já..., bála jsem se o vás, můj pane." Vydechla, ale ani se na něj nepodívala.

Přistoupil až k ní. Vztáhl ruku, a prstem jí nadzdvihl bradu.

„Tahle odpověď, mi pro začátek stačí." Zašeptal. Chvíli se jí díval do očí a pak se otočil.

Přistoupil k posteli, odhodil hábit a položil se. Jedním cípem přikrývky přikryl své mužství a složil ruce pod hlavu.

Avšak jeho hruď, nohy, až na ten kousek uprostřed, byl zcela odkryt.

„Lehni si vedle mne, Arven. Nemusíš se bát. Jen tě chci cítit, vedle sebe." Řekl opatrně, když si všiml, jak na něj upřeně hledí.

Chvíli zaváhala, pak se ale hnula k posteli a položila se vedle něho.

„Dobrou noc, má paní." Zabručel a zavřel oči. Venku sice byl ještě bílí den, ale několik dní beze spánku a únava, se dostavili v plné míře.

Arven se znovu rozbušilo srdce, jako o závod. Chvíli ho pozorovala, jak spí. Nemohla od něj odtrhnout oči.

Jeho hruď se pravidelně zvedala, pod nárazy jeho dechu. Pootevřela ústa, protože měla pocit, že tak lépe, bude schopna pojmout vzduch, kterého se jí stále nedostávalo.

Jeho prsní svaly, svaly na rukou, na břiše, až tam, kam sahala přikrývka, byli jako magnet, pro její oči.

Najednou si představila, jaké by to bylo, kdyby ji ve svých ohromných pažích sevřel. Kdyby se jí dotkl.

 Nyní se jí nezdál být tak hrozivý. Naopak. Měla chuť, se ho dotknout.

Omámeně vztáhla ruku. Oddychoval celkem pravidelně, usoudila tedy, že tvrdě spí.

Však jen maličko, se dotkne jeho mužného těla. Prostě si nedokázala pomoci. Bylo to silnější, jak ona.

Opatrně se dotkla jeho prsního svalu. Přejela po celé jeho délce.

Zhluboka se nadechla a odvážila se ještě jednou, lehce pohladit, vypracované svaly na jeho břiše. Neubránila se však, hlasitému vzdechu.

V tom ji jeho ruka, chytila za tu její.

„Arven?" uslyšela jeho hlas, a když vzhlédla, setkala se z jeho jiskrným pohledem.