„Můj pane." Zašeptala Arven, když Dailan vstoupil do pokoje.

Byl překvapen z její reakce, ale věděl, že tak jednala následkem vypjaté situace. Ale bála se o něj. A to vědomí, mu dávala alespoň malou šanci, že by její srdce přeci jenom, nebylo vůči němu, úplně imunní.

Nyní ovšem, když vstoupil, byla nervózní. Cítil to.

Zatáhl za šněrování své košile a opatrně ji stáhl ze svých zad. Sykl bolestí. A Arven hned ustrašeně zvedla hlavu.

Na jeho paži, byl dlouhý, sečný šrám. Ne nijak hluboký, ale košile, i jeho ruka, byla celá zaschlá krví.

„Můj bože!" vykřikla náhle Arven, a přiskočila k němu.

Snažila se sice nevěnovat mu pozornost, ale její tělo, si opět dělalo, co chtělo.

„Je to jenom škrábnutí, Arven." Sykl znovu Dailan, a pokoušel se svléci, i ze zbytku svého oblečení.

„Pomůžu vám, můj pane." Polkla a třesoucími se prsty, sáhla k jeho opasku.

Snažila se nedívat, na jeho nádherné tělo, a i když vnímala jen jeho krví zaschlou kůži, stejně se jí rozbušilo srdce.

„Arven, pomůžeš mi s mytím, nebo zavoláš služebnou?" podíval se na ní a ponořil se do kádě s vodou.

Arven zaváhala. Představa, že se má dotýkat jeho těla, se jí zrovna moc nelíbila. Ale ještě více, se jí snad příčila představa toho, že by se ho dotýkala jiná žena. Byť služebná. I třebas Berta. Příčilo se jí to tolik, až se jí rozbušilo srdce.

„Já..., pomůžu vám, můj pane." Špitla a vzala do ruky kartáč s mýdlem.

Opatrně smyla všechnu krev z jeho těla. Snažila se být jemná, aby necítil bolest. A po té, se jala umývat i zbytek, jeho kůže.

Byla tak zabraná, do svých myšlenek a představ, co vše, se mohlo stát, když viděla jeho šrámy na těle, že si ani neuvědomila, že skoro zasněně, mydlí jeho hruď.

Jeho svaly, klouzaly pod jejími prsty, a ona se neubránila bezděčnému zasténání.

Polkla, když si to uvědomila a setkala se s jeho pohledem. Sledoval ji svýma krásnýma očima, a ani se nehnul.

Zčervenala, a skoro upustila mýdlo z rukou. Umyla jeho záda, paže hruď, i nohy, a po té zaváhala a zrudla, ještě více. Její ruka, se zastavila nad jeho mužstvím.

Stále nic neříkal. Jen cítila, že ji upřeně sleduje. Srdce se jí rozbušilo, ještě více. A i její dech, nabíral na obrátkách, ačkoliv se to snažila skrýt.

Sama si o to ovšem řekla. Však to bylo přirozené, že svého pána, služebné koupali. A bylo přirozené, že manželka, koupala svého manžela.

Bylo to snad dle zvyků a tradic, ona ale najednou, skoro zapomněla dýchat.

Dodala si odvahy. Zavřela oči a dotkla se jeho mužství mýdlem. Namydlila jeho délku, a po té, se ho dotkla prsty. Pak zprudka vydechla. Nahromaděný vzduch v jejích plicích, potřeboval ven.

„Nepojímej studu, Arven," zašeptal Dailan, stále jí upřeně sledujíc, „jsem muž, a ty žena kterou miluji. Je snad přirozené, že jsem vzrušený."

Arven zčervenala ještě více, a zalapala po dechu. Třásla se nyní tak, že to muselo být vidět, pouhým okem.

Ustoupila krok vzad, když se Dailan v kádi postavil. Její oči, se rozšířily a zůstala stát, jako přikovaná.

Očima hltala jeho nádherné, mužné tělo, a dýchala již přerývaně, a nedokázala to kontrolovat.

Vůbec si neuvědomila, že na něj několik dlouhých sekund užasle hledí. Teprve jeho hlas, ji probral.

„Arven, podala bys mi prosím, můj hábit?"

Arven sebou trhla. „A..., ano..., já..., promiňte, můj pane..., já..." cítila rozpaky.

Jistě poznal, její rozpoložení. A to se jí nelíbilo. Sama byla udivená, z reakce svého těla.

Však měla pocit, jakoby se všechna tíha, usídlila v jejím rozkroku.