Arven nedokázala usnout. Chodila po pokoji, jako tělo bez duše.

Aaron, s polovinou mužů, byl již zpět, ale král, se ještě nevrátil. Družiny, se od sebe oddělili, a ani Aaron, neměl jiných zpráv, o jejich výskytu.

U oběda, ani u večeře, nedokázala pozřít, ani sousta.

Když se Aaron objevil ve dveřích, vrhla se k němu s nadějí, že se vrací i král, a hned po té, jí proud slz, zkrápěla tvář. Nedokázala tomu zabránit.

Venku již se pomalu rozednívalo, když uslyšela ze zdola, nějaký křik. Vrhla se k oknu.

„Král se vrátil." Volali poddaní, když se družina objevila před hradem.

Arven se rozbušilo srdce. Natáhla si bílý plášť, přes svou noční košili a vyběhla ze dveří.

Vběhla do sálu, zrovna ve chvíli, kdy se Dailan odpoutal s Kiřina, Aaronova a matčina objetí.

Arven zůstala stát, jako přikovaná. Srdce jí bušilo jako o závod.

Odhodil svůj meč a shodil svou vestu. Na bílé košili, spatřila několik sečných ran, a krvavých šmouh.

Její oči, se rozšířily hrůzou. Srdce jí bušilo nyní tak mocně, že měla pocit, že jí musí vyskočit z hrudi ven.

Její nohy, a celé její tělo, jako kdyby najednou dostali svůj vlastní rozum. Dívala se na něj, a z očí, se jí spustily slzy.

„Dailane." Vykřikla náhle, a rozeběhla se k němu. Automaticky, vlastně ani nevěděla, co dělá. Vrhla se překvapenému Dailanovi do náručí.

„Ach můj bože!" vzlykala, do jeho košile, „měla jsem takový strach! Tak moc, jsem se bála, že se ti něco stalo."

Dailan ji udiveně obejmul svými pažemi a nechal ji schoulit se, na jeho hrudi.

„Neplač. Nemůžu vidět, když pláčeš." Zašeptal. Byl tak překvapený, z její reakce, že se mu ani nedostávalo slov.

„Nic jsi mi neřekl!" podívala se na něj Arven najednou, a bojovně vystrčila bradu, „jednou jsem tvá žena, tak bych předpokládala, že mi alespoň sdělíš, že odjíždíš. Tohle již nikdy nedělej! Nikdy, rozumíš?!" zamračila se na něj. Třásla se tak, že měla strach, že se sveze k jeho nohám.

Dailan ohromeně povytáhl obočí. Ve tváři mu zacukalo. Kdyby věděl, jaké ho čeká přivítání, nechal by se klidně přizabít.

„Berto, připravte koupel." Pronesla Arven, stále se na něj mračíc.

Dailan pevně semkl čelisti, aby se nezačal smát. Však vypadala tak roztomile a bojovně, v té své noční košilce a plášti, který mnoho nezakrýval.

Ona byla tak křehká, drobná. Její ručky, dosahovali polovinu rozměru jeho. Když ji obejmul svými ohromnými pažemi, dokázal ji skrýt. Byla jeho pírko, v jeho rukách. A přesto, se mu bojovně postavila tak, až měl co dělat, aby ovládl své mimické svaly ve tváři.

„A nemysli si, že tě budu litovat, jestli tvá zranění," její oči znovu zabloudily k jeho rudé košili, „budou..., budou..." polkla.

Zhluboka se nadechla a vymanila se z jeho objetí. Snad si teprve, uvědomila, že na ní všichni, ohromeně hledí. Zčervenala a udělala krok zpět.

„Já..., dohlédnu na tu koupel a..., a něco k jídlu pro tebe a..." polkla a vyběhla ze dveří.