„Ty jsi tak nádherný." Promluvila Arven konejšivě k bujnému, černému oři.

 Nikdy tak nádherné zvíře neviděla. Opatrně vstoupila do jeho kotce, ale ani její konejšivý hlas, ho neuklidnil. Vypadal divoce a nebezpečně. 

Musela uznat, že všichni koně v této stáji, byli výjimeční. Již když do stáje vstoupila, poznala, že jim jejich pán rozumí.

Nanosila seno a vodu do žlabů a pak vzhlédla k oknu. Nebe, již bylo plné hvězd. 

„Divná služba," zabručela si pod vousy, „v noci sloužit svému pánu." 

Královna jí slíbila ochranu a povolila jí zůstat, za podmínky, že se stane panošem krále. Podkoním a stájníkem jeho koní, pakliže neodloží svůj mužský převlek. 

To vše, přijala by bez podmínek, ale podivné jí přišlo, že její služba nastává s večerním klekáním. Souhlasila, i když její duši posedl podivný, tísnivý pocit. 

„To je bohužel, jedna z podmínek služby svému králi." Ozval se za ní mužský hlas. 

Arven se rozbušilo srdce. Již pouhý tón hlasu ji napověděl, s kým má tu čest. 

Opatrně se otočila. I když ho nikdy neviděla, poznala, že je to on. Dailan z Wancroftu. Nebylo pochyb. 

Nahlas polkla, ale nemohla si pomoci. Ještě se jí nestalo, aby se jí z pouhého pohledu na nějakého muže, tak rozklepala kolena.

 Byl vysoký. Mužný. Jeho mohutná, vypracovaná hruď, se i pod jeho černým oděvem nedala skrýt. Vlasy měl černé jako eben a jeho měděné černé oči, si ji měřili pohledem. 

„Můj králi." Vydechla a padla na kolena. Sklonila hlavu a najednou měla pocit, že se jí nedostává dostatek vzduchu do plic. 

„Tak ty tedy, žádáš o službu, svému králi?" 

Arven přikývla, aniž by zvedla svou hlavu. 

„Povstaň!" přikázal, a když poslechla, znovu si ji změřil od hlavy až k patě. 

„Jsi mladý. Jsi ještě dítě," zamračil se, „víš vůbec, co tvá služba obnáší?" 

„Vím, pane. Zvládnu vše. Jízdu na koni. S mečem se umím dobře ohánět. O vaše koně, se dobře postarám..., i o vás." Poslední slovo, již jen zašeptala. 

„Ještě nikdo, kdo mi sloužil, se odtud nedostal živ," řekl po několika dlouhých vteřinách, „tvá ústa, musí zůstat němá. Tvé oči slepé a tvá mysl, zcela oddaná svému králi. Tvou službou, se mi upisuješ svým životem. Nikdy se odtud nedostaneš živ. Přijímáš, tedy?!"

 „Přijímám, můj pane." Zašeptala Arven, se skloněnou hlavou. 

Něco jí říkalo, že by měla odmítnout, ale druhá její část cítila velice zvláštní pocit u žaludku. Bylo-li pravdou, všechno co kdy slýchávala o něm, měla by mít strach. Měla by vzít nohy na ramena, ale něco jí říkalo pravý opak.

Ano, vypadal nepřístupný. Snad i neoblomný a tvrdý. Možná nelítostný a odměřený, chladný a rezervovaný, ale její srdce, mluvilo jinak. 

„Dobrá, tedy. Osedlej koně. Chci vidět, jak zdatný, jsi v jízdě na koni. A předem tě varuji..., nikdy nemluvím do větru. Mé slovo, je zákon. Za každé jeho porušení, postihne tě trest. Mluvit smíš, jen pokud svolím. Spát. Jíst. Myslet. To vše, jen s mým svolením."