„Nemůžu, s vámi sdílet jedno lože, můj králi." Zašeptala Arven, když před ním poklekla.

Připadalo ji to náhle, jak zlý sen. Samotný král, země Wancroft, ji tvrdil, že je jejím manželem. Nemohla tomu uvěřit.

A ještě k tomu, že se spolu milovali. Že jemu, dala své panenství. Nemělo by jí být ale známo, něco takového?

Tvrdil ji, že ji miluje. A že i ona, pociťovala stejný cit. Ta představa, jí ale nyní nepřišla ani na mysl.

Však když ji to oznámil, málem vykřikla hrůzou z představy, že někdo jako on, mohl být jejím manželem. Přeci o něm slýchávala tak hrůzostrašné skazky, že ještě nyní, ji přecházel mráz po zádech. 

Nyní, když se na něj dívala, již měla pocit, že nebude tak hrozný, jak se o něm vypraví. Ale lásku? Ne! Nemožné!

„Věř mi, Arven, že i pro mne, to není zrovna pohodlné. Představa, že ležím vedle ženy, které se hnusím, a která mne nemiluje, drtí mé srdce, ale není jiné možnosti. Jsi má žena, a tudíž, to tak musí být. Mohlo by se totiž lehce stát, že po nějaké době, se najde někdo, kdo by mohl zpochybnit náš sňatek a jeho plnění."

„A ale..., můj králi..., já..." neodvážila se ani vzhlédnout.

Nebyla toto noční můra, ze které se vzbudí? Nicméně uvědomovala si, že má pravdu. Její aristokratické vychování, jí říkalo, že vše, co říká, jest tak.

Ale nechtěla by ona, právě to, aby jejich sňatek, byl anulován? Snad. Jenže si moc dobře uvědomovala i tu skutečnost, že pak, by se musela stát ženou, Olivera z Hempronu.

A ta představa, snad byla ještě horší. Nedokázala pochopit proč. Ale byla. 

„Neměj strach," zašeptal Dailan, „nevezmu si tě proti tvé vůli. Ačkoliv bych lehce mohl. Ale představa, že by ses mi oddala bez lásky, a z donucení. A s odporem se dotýkala mého těla, mě přímo děsí. To by mě jistojistě zabilo dříve, než cokoliv jiného."

V jeho hlase bylo tolik bolesti, že se i Arven, zastavilo srdce. Konečně se odvážila vzhlédnout.

Setkala se s jeho bolestivým pohledem, a málem se jí vedraly slzy do očí. Nechápala proč, ale najedenou, ji nepřipadal tak hrozný. Spíše naopak.

Najednou měla pocit, že tento mocný muž. Král, před kterým se třese celé království. Nesmrtelný. Silný a mocný, v ní nevzbuzuje to, co si myslela na první pohled, odpor. A nebyla to ani zloba a nenávist. Bylo to něco, co sama, ani nedokázala definovat.

„Můj králi," zašeptala po chvíli, „nerozumím tomu, co se tady děje, ale věřím vám." Uklonila se a otočila se k odchodu.

Dailan ztěžka dosedl, do dřevěného křesla. Jak dlouho, byl šťasten? Jak dlouho, trvala náklonnost, jeho ženy k němu?

Představa, že si večer lehne vedle ženy, kterou miluje, a nemoci se jí ani dotknout, byla přímo bolestivá.

A ještě k tomu, bude muset převzít svou vládu. Měl svou královnu, a bylo nutné, aby se ukázal svému lidu i za denního světla.