Dailan si přitáhl Arven do náručí. Usnula v jeho objetí, téměř okamžitě. On ale nedokázal zamhouřit oka.

Noc již dávno ztratila svou vládu a Arven ještě spala. Díval se na ženu ve svém náručí, a nemohl uvěřit tomu, co se stalo.

Však ještě nedávno, si myslel, že se nedokáže zamilovat. Bylo mu to zapovězeno. A tato křehká dívka, jediná, dokázala rozbít hradbu, kterou si okolo sebe vybudoval.

A dokonce, ho dokáže milovat.  Svíral ji ve svém objetí, díval se do její spící tváře, a uvědomil si jednu věc. To co k ní cítí, je snad víc, než láska. Zemřel by pro ni. Obětoval by cokoliv, pro její štěstí.

V hlavě se mu ale stále honila otázka, co bude dál. Ještě nebyl konec. Věděl to on, věděla to bába Uršula, věděli to všichni.

Jen nevěděl, z jaké strany, a jakým způsobem, se ono prokletí projeví. Teprve pozdě odpoledne, na chvíli usnul.

Když se probudil, scházelo do západu slunce pár hodin. Věděl, že jeho matka, Kira, i bába Uršula, jistě již netrpělivě čekají, na jejich příchod.

Bába Uršula, si byla jistá, že směr kletby se projeví, po jejich královské noci. Po jejich spojení. 

Políbil Arven na ústa, a láskyplně ji pošeptal do rozespalé tváře, „Přijď do malého sálu, Arven."

„Hodnostáři uznali, váš sňatek, za naplněný." Usmála se šťastně Kira, když se Dailan objevil ve dveřích, a radostně ho objala.

Přijal od ní číši vína a zhluboka se napil. Samozřejmě, byl šťasten, ale podivná úzkost, svírala jeho útroby. Jakoby mu něco říkalo, že jeho štěstí, nemá trvat moc dlouho.

I královna matka, s obavami očekávala Arvenin příchod. Stále nebylo ale jisté, jakým směrem se bude ubírat klatba Olivera z Hempronu. Arven byla evidentně ta pravá. O tom nebylo pochyb, jinak by se Dailan nikdy nezamiloval. Však láska mu byla zapovězena, a přece se to stalo. Ale nikdo z nich, ani na malou chvíli nezapochyboval, že ještě není všemu konec. 

Najednou se objevila ve dveřích Arven.

„Má paní," vydechl Dailan, „byla to nejkrásnější noc, v mém životě." 

Vypadala zmateně. Překvapeně těkala očima z jednoho na druhého, a když zakotvili její oči v Dailanově tváři, nevěřícně zamrkala.

„Arven," zašeptal Dailan a vztáhl k ní ruku, „pojď ke mně, lásko." zašeptal znovu opatrně, ruku stále napřaženou, směrem k ní. 

 Arven se podívala na napřaženou ruku, a udiveně zatřásla hlavou k odporu. Pak znovu přejela jeho postavu a zprudka vydechla.

„Jsem tvůj muž, Arven. Miluji tě." Arven se rozšířily oči v úžasu, a znovu zatřásla hlavou k odporu.

„Můj..., můj muž?" udělala krok zpět, „ne! To..., to ne!" V jejím obličeji, bylo znát zděšení.

 Dailan poznal, že ji evidentně zmatená a rozrušená. Jakoby si neuměla vůbec představit, že zrovna on, může být jejím manželem. Osten bolesti, zasáhl jeho srdce. Jako kdyby najednou, se čepel ostré dýky, zaryla do hloubi, jeho těla.

„Nemůžete být můj manžel," vykřikla náhle, „jste snad můj král, pane. Ale..., můj manžel? Tomu nevěřím!" znovu zapátrala v jeho tváři.

Dailanova ruka, spadla bezvládně, podél těla. „Tak moc, jsem ti odporný, že si to nedokážeš představit?" zašeptal s bolestí v hlase, „ještě před několika hodinami, jsem si tě vzal, Arven. Milovali jsme se spolu. Dala jsi mi své panenství. A všechno, co jsem ti dělal, se ti líbilo, lásko." Nahlas polkl. 

Ale její zděšení, ho utvrdilo v tom, že ji ta představa, přijde nemyslitelná. Znovu udělala zděšeně, krok vzad.

„Ne to..., tomu nevěřím! Nikdy!" vyprskla a vyběhla ze dveří.

 Dailan se zhroutil na jedno z dřevěných křesel a skryl svou tvář do dlaní. Po tváři, mu začali téct slzy.

„Musíš být silný, Dailane," zašeptala Kira a položila svou dlaň, na jeho rameno, „my všichni. Nevěřím, že může láska, jen tak vyprchat. Miluje tě, a tomu musíš věřit."

„Miluje," vydechl Dailan, „však jsem jí odporný. Jen představa, že bych se jí dotkl. Že by se mi mohla oddat, jí přišla nemyslitelná." 

„Vaše sestra, má pravdu, můj králi," ozval se hlas, báby Uršuly, „její láska, dřímá kdesi v hloubi, jejího srdce. Ať je klatba jakkoliv silná, nikdy nedokáže přemoci cit, ze všech nejsilnějších, lásku."