Na královskou svatbu, se sešli snad všichni poddaní, z celého království. Královský sál, i nádvoří, bylo plné lidí. Všichni chtěli vidět svého krále, i svou královnu. 

Předcházela tomu ale ona nepříjemná věc. Potvrzení Arvenina panenství. Ne, že by  o tom pochyboval, ale bylo to důležité proto, aby se potvrdilo, že se o svatební noci jejich svazek završil.

Když Dailan s Arven, předříkali svůj slib, kněz jim svázal ruce, a král s královnou, po té vystoupili na balkón hradu, vzdát hold, svým poddaným.

Započala se veselice, a Dailan s Arven, se odebraly, za doprovodu několika hodnostářů království, do svého pokoje.

Hodnostáři, měli dotvrdit, že došlo k naplnění, královského svazku. Nebývalo ani výjimkou, že hodnostáři, byli přímo přítomni spojení dvou novomanželů, v jejich pokoji.

Ale úcta k samotnému králi, a obavy z jeho moci, jim nedovolili, si ono právo vysoudit. Zůstali za dveřmi pokoje, a čekali.

Když se zaklapli dveře, Dailan si konečně přivinul svou ženu do náručí.

„Má paní," vydechl Dailan, „jste tak překrásná. A já, nemohu být šťastnější. Nevím, co se může stát, a mé srdce, se chvěje strachem. Strachem z neznámého. Nevím, kam se má kletba nyní obrátí. Nedokáži předpovědět, další průběh událostí. Přeji si jen jediné..., aby vy, jste byla v bezpečí. Raději skončím v pekle, než bych vás jakkoliv ohrozil."

Arven ho jemně pohladila po tváři. „Nemám strach, můj pane. Věřím vám." Zašeptala a váhavě se podívala k oknu. Do rozednění, zbývalo jen pár hodin.

Pohladila jeho krásnou tvář a Dailan zprudka vydechl a podíval se jí do očí.

„Má láska, nikdy nepohasne. To si pamatujte. Ať se stane cokoliv." Vydechla Arven a políbila ho na rty.

Dailan třesoucímu prsty, ji pohladil po obličeji. Chvíli se na ni díval, jakoby čekal, že snad začne odporovat. Jakoby ji dával ještě šanci na ústup.

Oba věděli, co se stane. A oba dva, se lehce chvěli. Toužil po ní. A ona po něm, to poznal, i když také cítil, její obavy.

Vztáhl ruku a uvolnil sponu, z jejích vlasů. Odhrnul ji dlouhé vlasy z obličeje, a pak, aniž by z ní spustil zrak, zatáhl za šňůrky, na jejím živůtku.

Stále kontroloval, její rozpoložení. Třásla se čím dál víc, ale bylo to touhou k němu.

Když se mu podařilo z ní stáhnout poslední zbytek jejího oděvu, a ona před ním stanula nahá, neubránil se vzrušenému zasténání.

„Jsi tak nádherná, má lásko," vydechl, „tak křehká a bezbranná." Sklonil se k ní, a hladově ji políbil. Ihned se stala, hadrovou panenkou, v jeho rukou.

„Neměj strach." Dostal ze sebe ztěžka, a začal pomalu odkládat, své oblečení.

Neustále Arven po očku sledoval, a když odhodil poslední kousek oděvu, postavil se před ní, v celé své kráse.

Arven zalapala po dechu a zčervenala. Však byl plně připraven, se s ní milovat.

„Je to touha, co vidím v tvých očích?" po tváři mu přelétl úsměv, „neboj se, lásko. Nic, co zříš, na mém těle, není určeno k tomu, aby ti ublížilo. Naopak. Pomiluji tě nejlépe, jak jen dokáži."