Arven zalapala po dechu. Podívala se na svého krále, klečícího u jejích nohou.

 Vzhlížel k ní, a v jeho očích, viděla vše, co by tam kdy chtěla vidět. Lásku. Oddanost. Touhu, i pokoru. 

A ještě něco, snad i krapet strachu a obav z toho, že řekne ne. Však dal všanc, zde přede všemi, svou hrdost a pověst. 

„Ano. Stanu se vaší ženou, můj králi." Zašeptala Arven, a Dailanovi oči, se rozzářily štěstím.

 Na jeho tváři, se objevil úsměv. Povstal. Přivinul si ji do náručí a konečně ji políbil. 

„Ať žije král!" ozývalo se burácivě ze všech stran.

Radost jeho lidu, byla zcela evidentní. Milovali svého krále, a pro jeho spravedlivou vládu, i jemu, přáli konečně alespoň trochu, toho štěstí. 

Královský ceremoniář, udeřil berlí třikrát do země. 

„Královská svatba, bude se konat za tři dny. Je mou povinností oznámit, že budoucí královna, bude pozítří prohlédnuta porodní bábou Uršulou, aby bylo potvrzeno její panenství."

 V sále to zašumělo. Každému byli známi přísné zákony královské svatby, ale i tak, se o mnoho lišili od svateb prostého lidu. 

„Královská svatba započne, s první hvězdou, a skončí nad ránem, královskou svatební nocí."

 V sále se najednou rozhostilo, úplné ticho. Všem bylo známo, že právě ve dne, se jejich král, potýká se svým prokletím. 

„Mám právo, být přítomen vaší svatební noci, můj králi." Ozval se najednou hlas, z rohu místnosti, a z davu, vystoupil Oliver z Hempronu. Poklekl, a sklonil pokorně hlavu.

 „Arven z Wilstnu, měla být má, můj králi. Pokorně se skláním před vámi, a respektuji vaše rozhodnutí, nicméně..., to právo je mé. To jistě, sám dobře víte." Zaskřehotal, a přikrčil se pod rozzuřeným Dailanovým pohledem.

 Ano, to právo bylo opravdu jeho. Za dveřmi královského pokoje, sejdou se hodnostáři, a budou čekat, na naplnění svazku, tím, že král svou manželku, zbaví jejího panenství.

 A slizký a úskočný baron z Hempronu, jako každý, samozřejmě věděl, o králově hrozné kletbě. Doufal snad, že královna od něj s odporem odvrátí svou tvář, a sňatek se nenaplní.

 „Máš pravdu, barone z Hempronu," zahromoval Dailan a hnul se směrem k němu, „to právo je tvé. Ovšem pravidla, určuji já. Nezapomeň, kdo jsem. Pakliže nechceš okusit, mého hněvu, važ dobře svá slova!"

 Oliver z Hempronu, sklonil hlavu, pomalu až k zemi. Král stál nyní nad ním, a on moc dobře věděl, že by ho lehce, mohl sprovodit ze světa. Však byl král. Měl sám obavy z jeho síly.  Měl obavy z jeho nesmrtelnosti. Z jeho moci, o které se nesli pověsti krajem, již celá staletí. Na jeho tváři, se objevil rozladěný úšklebek. Moc dobře si byl vědom, že jeho čas, teprve přijde. 

„Neopovážil bych se vám odporovat, můj králi. Jen využívám svého práva." Zaskřehotal. 

„Práva." Vyplivl to slovo Dailan, jakoby ho pálilo na jazyku. Chytil ho pod krkem, a vyzdvihl ho do výše, jako kdyby byl pírko.

„Jsem si moc dobře vědom, jaké je tvé právo, barone!" procedil skrz zuby, když ho s opovržením, pustil na zem. 

Lid v sále, zaburácel v hurónském smíchu, nad baronovou potupou. Nikdo barona neměl rád, pro jeho krutou povahu, proto každý políček jeho směrem, byl zadouctižení, i pro ně. 

Oklepal se ale, jako kdyby se nic nedělo. Věděl, že nad svým králem nemá žádných šancí. Ne snad v rovném boji. On, ale rovně, nikdy nebojoval.

 „Bude mi tedy ctí, můj pane, zúčastnit se vaší svatby a vaší svatební noci." Přikrčil se znovu, pod Dailanovým pohledem, a po té, vycouval ze sálu.