Arven vyděšeně ustoupila krok vzad a zalapala po dechu. Poklekla a sklopila hlavu. „Můj králi. Já..., já..." nedokázala ze sebe, mezi vzlyky, vyloudit souvislou větu. 

Zadoufala, že si snad jejího výlevu nepovšiml, ale dlouhé ticho, které se rozhostilo kolem, ji napovědělo, že ano. 

 Hnul se směrem k ní, a když se zastavil v její těsné blízkosti, sklonila hlavu, ještě níže. 

„Odpusťte mou troufalost, můj pane. Já..." 

„Povstaň." Přikázal ji, a i on, měl co dělat, aby nedal znát pohnutí, ve svém hlase.

 Arven uposlechla jeho příkazu. Svou kapuci, nechala spadnout co nejvíce, do čela. Neopovážila se zvednout zrak. Cítila, že ani třes svého těla, nedokáže kontrolovat. 

„Ještě jednou, prosím," zašeptal náhle, „potřebuji z tvých úst, slyšet tvé vyznání, ještě jednou."

 Arven zaváhala. Již se nadechovala k tomu, mu vyvrátit, to co slyšel, ale poznala, že prohrála. Již ani sama se sebou, nedokázala více bojovati. 

„Můj králi," vydechla, stále s hlavou skloněnou, „odpusťte mi. Odpusťte mou troufalost, že jsem vás oklamala." 

„Ty jsi ...,mne oklamala?" rozbušilo se mu srdce, „není tedy pravdou, co jsi řekla?" Vztáhl ruku, a prstem jí nadzdvihl bradu, aby ji donutil, se mu podívat do tváře.

 Když se setkala s jeho pohledem, zčervenala. 

„Neudělala jsem to schválně. Já..., prchám před Oliverem z Hempronu, abych se nemusela stát jeho ženou, můj pane. Nechtěla jsem vás klamat, v převleku panoše." 

Dailan zamyšleně přejel svým prstem, po její tváři. Zachvěla se pod jeho dotekem.

 „A nyní, to vyznání. Prosím." Řekl ještě jednou, aniž by ji dovolil, sklopit zrak. 

Arven zalapala po dechu. Stále ji držel dvěma prsty pod bradou a díval se jí zblízka do očí.

„Miluji vás, můj pane," zašeptala konečně, „vím, že je to troufalé, ale nedokáži si pomoci. Vím, že je velká troufalost, se zamilovat zrovna do svého krále, ale nedokáži umlčet své srdce." 

Po Dailanově tváři, přelétl úsměv. Znovu zakroužil v jejím obličeji a něžně ji pohladil po líci.

 „Nezáleží na tom, že jsem král. To já, bych měl prosit o tvou lásku, Arven. To já, bych měl u tvých nohou pokleknout, a prosit tě, alespoň o krapet, tvé náklonnosti." 

Odhrnul kapuci z její hlavy a opatrně se sklonil k jejímu obličeji. Když neucukla, jemně ji políbil na rty. Lehce, jakoby se bál, že se popálí. 

Ale když ani tentokrát, neprotestovala, svůj polibek prohloubil. Zadýchaně se od ní odtáhl a znovu ji pohladil po tváři.

 „Tedy..., mi odpouštíte, můj pane?" vydechla Arven.

 „Oklamala jsi svého krále. Ale tvůj král, po té oklamal tebe, Arven. Již dávno, jsem poznal, že nejsi panoš. Cožpak tvé vnady, dají se skrýt mému zraku? Tvá kyprá ňadra, boky, to vše, nemohlo ujít mému pohledu." Arven zčervenala. Zrak ji ale sklopit nepovolil.

 „Tedy..., nespočinete s lehkou děvou na loži, můj pane?" vyhrkla ze sebe otázku, která ji trápila nejvíce.

 Dailan se zhluboka zasmál. „Jediná žena, se kterou si nyní přeji spočinout na loži, jsi ty, Arven. To po tobě, mé tělo touží. To s tebou, toužím se pomilovat."