„Můj králi," vydechla Arven. Poklekla a sklonila hlavu, „je pro mne ctí, že vy, chcete zasvětit mne do tajů milování, ale cítím, že ještě nejsem připraven. A pak..." Srdce jí bušilo jako o závod. Ještě horší pomyšlení pro ni bylo, vidět jeho obcovati s jinou. Ta představa, ji tak trýznila, že se prostě nedokázala ovládnout.

 „Vy..., vy jistě máte mnoho zkušeností?" zašeptala, a Dailan poznal náznak žárlivosti, v jejím hlase. 

„Zkušeností, pravíš?" zhluboka se zasmál, „ach ano, je mnoho žen, se kterými jsem obcoval. Jsem muž, panoši. A jako takový, mám samozřejmě, své potřeby." 

 „Chcete říci, že potřeby svého těla, musíte uspokojit, v náručí lehkých děv?" podlomil se jí hlas.

 Dailanovi zajiskřily oči. Po tváři mu přelétl úsměv. Klečela před ním, s hlavou skloněnou, aby ji neviděl do tváře, ale přesto cítil její rozrušení. Představa, že by s jinou ženou spočinul, byla najednou mocnější, než obavy z toho, že se prozradí. 

„Ano panoši. I ty, budeš je coby muž vyhledávat, abys ukojil svůj chtíč. Tomu věř. A je pravda, že mnoho mužů, navštěvovalo jistý podnik ve vesnici, k této potřebě. A od té doby, co se zamilovali, již neměli na jinou ženu, ani pomyšlení. Hádám..., že i já, až se zamiluji, panoši, nebudu toužit po jiné ženě. A již nikdy, nevyhledám takových služeb. Ovšem do té doby..." Povzdechl si. 

Nechápal, proč se tak moc brání, prozradit své přestrojení. Však si byl jist, že po něm touží. Byl si jist, že k němu cosi cítí, a doufal, že ten cit, je stejný, jako jeho. 

„Nu dobrá," řekl po chvíli, „nemáš-li, tedy co jiného mi vyjevit, nechám zavolat děvy." Udělal krok, směrem ke dveřím. 

„Prosím, můj pane..., nedělejte to." Arven polkla slzu. 

Již nedokázala udržet, své emoce na uzdě. Srdce jí bušilo jako o závod a celá se třásla rozrušením. Zapomněla snad i na to, že jí, coby svého panoše, chce zasvětit v milování, a jediné na co dokázala myslet, byl on, a ta představa, že by něco takového udělal. Žárlivost, zcela posedla její duši. 

„Prosím..., já..., já nechci, aby vy..." podlomil se jí hlas.

 „Proč ne?" zašeptal, a stoupl si nad její, třesoucí se tělo. 

„Je..., je mi velkou ctí, že můj král chce..., ale nemůžu..." zkusila to ještě, stále s hlavou skloněnou, až k zemi. 

Chvíli bylo ticho. Několik dlouhých, nekonečných sekund.

 „Jestli jen proto..., tak není důvodu k obavám." Pronesl do ticha a znovu se hnul ke dveřím.

 Arven konečně vyskočila na nohy. Situace, kterou nedokázala odvrátit, rozrušení, a láska, kterou k němu cítila, vyplavila na povrch, všechny její emoce.

 „Ne! Prosím ne! Já..., neunesu ten pohled, můj pane. Nemohu se dívat, jak spočinete s jinou pannou, když já, vás miluji." Poslední slovo vykřikla, a teprve po té, si uvědomila, co řekla.

 Zakryla si ústa vyděšeně dlaní a ustoupila o krok vzad.