Dailan se ponořil do kádě s vodou. Obě ruce položil přes jejich okraj, a po očku mrkl na Arven.

 „Umyj mě, panoši." Pokynul, a zamračil se, když zaváhala.

Snažila se na sobě nedat nic znát, ale měla co dělat, aby udržela svůj dech pod kontrolou. 

„Tak co váháš, panoši. Tvůj král čeká."

 Arven vzala do ruky kartáč a mýdlo a opatrně namydlila jeho hruď.Ruce se jí třásli, ale snažila se na něj nedívat. 

Když ale cítila jeho kůži klouzat pod svými prsty, neubránila se tichému vzdechu.

 Dailan zavřel oči, ale zpod svých řas, ji po očku, neustále sledoval. Byla tak blízko, že cítil její vůni, a její dotyk, byl pro něj, skoro jako trápení.

 „Pořádně panoši," zamračil se na ní naoko, „i mé mužství." 

Arven zalapala po dechu. Bylo zcela normální, že panoši, či služebné, koupali své panovníky. Svlékali i oblékali. A něco takového, bylo tedy zcela přirozené. Byla si toho vědoma, ale představa, že se má dotknout jeho penisu, ji podlamovala kolena. 

Třesoucími prsty, se opatrně dotkla jeho údu. Polilo ji horko. Však ještě nikdy, nic takového, nedržela ve své dlani. 

Dailan si všiml jejích rozšířených očí, a i toho, že již svůj dech, neměla ve své kontrole. I on, měl co dělat s tím, co cítil.

 Však se ho dotýkala žena, do které se zřejmě zamiloval, a po které tak moc, toužil. 

Chtěl ale, aby sama, se mu nechala poznat. Přeci to byla ona, kdo tu hru s ním rozehrál. I když mu to dalo více práce, než si myslel. 

„Dobrá," vypravil ze sebe ztěžka, vzrušen již, na nejvyšší míru, „stačí, panoši." 

Arven jak na povel, s úlevou uskočila. Byla rudá, až ke kořínkům vlasů, i když se to snažila skrýt, pod svým kloboukem. 

Dailan se postavil, a když mu podala jeden z jeho hábitů, vystoupil z kádě.

 „Nyní ty, vykonáš koupel, panoši." Řekl Dailan a podal jí jeden, ze svých hábitů. 

„Já ale, můj pane..." vykoktala vyděšeně. 

„Já zapomněl. Ještě stále jsi taková slečinka, a pojímáš studu, před svým králem?"

 Arven zuřivě přikývla hlavou. Stále přemýšlela, jak se vykroutit z jeho záměru, ji zasvětit do tajů milování.

 Vůbec nevěděla, co bude dělat, až se ony děvy, objeví ve dveřích. Ale horší byla představa, že by on, s nějakou ženou obcoval. 

Ta vidina, ji trhala srdce na kusy. Jak se ale vyvléci, nevěděla. 

Bylo normální, že pán, své panoše takto zasvěcoval do všech tajů života. Ale ona nebyla přeci jeho panoš. Nebo ano? 

Za žádnou cenu, nechtěla být poznána, ale nechtěla připustit, aby on, se s jinou ženou miloval.

 „Dobrá tedy. Nebudu se dívat. Ale věř, že toho ústupku, činím naposledy. Neobstál bys mezi mými muži, panoši." Otočil se k oknu. 

Znovu ji měl, jako na dlani. Bylo to od něj možná trochu netaktní, ale mohla své přestrojení, přeci dávno vyjevit mu. A když sama, chce hrát dál, tedy ať. 

 „Ale..., nebudete se dívat, můj pane?" zašeptala. 

Zatřásl hlavou k odporu. „Tak neváhej, než mi dojde trpělivost." Řekl ještě, a znovu se díval, jak Arven v rychlosti, ze sebe scházela svůj šat. 

Jak odmotala dlouhý cár látky, z jejích prsou, skrývající její vnady, rozbušilo se mu srdce. Byla tak nádherná, až se mu tajil dech.

 Nikdy, neviděl něco tak krásného a křehkého. Měl chuť, ji sevřít ve svém náručí a chránit ji. Uchránit ji před čímkoliv, se tu skrývá. 

Nikdy by nedovolil, aby se jí něco stalo. Jen mu k tomu sama, musí dát příležitost.

 I on, měl co dělat se svým dechem. Toužil po ní, to ano. Ale přistihl se při tom, že v první řadě touží po tom, aby ho ona, milovala. 

Přistihl se při tom, že netouží se s ní milovat tak, jak si bral jiné ženy. Touží mít víc. Chtěl, aby ho chtěla i ona, bez toho, by snad si ji ani nedokázal vzít.

 Vědomí toho, že se opravdu zamiloval, bylo tak překvapující, že tomu stále nemohl uvěřit. 

Když Arven vyskočila z kádě, a zabalila s do jeho hábitu od hlavy až k patě, potom, se na ní otočil.

 Přikrčila se pod jeho pohledem, a skryla svou hlavu, hluboko pod kapuci. 

„Nyní nechám přivést děvy, panoši. Obcováním s pannou, se z tebe stane muž. A i já, jak sis jistě dobře všiml, mám chuť se pomilovat. Hodlám ukojit svůj chtíč, a ulevit svému tělu."