„Můj králi." Zašeptala Arven, když vstoupila do jeho pokoje. Srdce ji tlouklo jako o závod, když poklekla a sklonila hlavu. 

Nechal si ji zavolat, a i Berta, byla na ní rozzlobená, že nechává svého krále čekat. A měla pravdu. Již když vstoupila, všimla si jeho nasupeného výrazu. 

„Kde jsi, panoši?! Jak si vůbec dovoluješ, nechat svého krále čekat?" obořil se na ní, a Arven se neodvážila, ani zvednout hlavu. 

Jednou rukou, se opíral o římsu krbu a měřil si ji pohledem. 

„Můj pane, odpusťte, já..., zaspal jsem." Zašeptala Arven, aniž by se na něj podívala.

 Jeho blízkost, ji znervózňovala čím dál více. Stačilo, když si vzpomněla na jeho polibek, a úplně se jí rozklepala kolena. Nedokázala ho vypudit, ze své mysli. Srdce se jí rozbušilo, již jen když ho viděla, a byli chvíle, kdy měla co dělat, aby nepoznal, jak moc je z něho rozrušená. 

Ale k tomu všemu, se zřejmě rozhodl, z ní opravdu udělat muže. Celou minulou noc, projezdily po lesích na koni, a po té, se musela bít s jeho muži. A nakonec i s ním. Neměla žádných šancí, to musela přiznat, a byla z toho tak unavená, že poprvé usnula, jako když ji do vody hodí. A vzbudila ji teprve Berta. 

„Zaspal jsi?" zamračil se Dailan, naoko rozzuřeně.

 Bylo mu jasné, že jí minulou noc, dal pěkně do těla. Však ji nešetřil. Doufal, že se třeba prořekne. Že třeba vyjeví, mu svoje inkognito, to se ale nestalo.

 „Ale dobrá. Pro jednou, ti odpouštím. Rozhodl jsem se, že dnes, se staneš mužem. Nechal jsem zavolat pár lehkých děv, a ulevíme svému tělu." 

Arven konečně vzhlédla. Vyděšeně zalapala po dechu. 

„A..., ale můj pane. To...,to nemuselo být. Já..., necítím..."

 „Mlč, panoši. Již jednou, ses z té zkoušky vyvlékl, ale nyní, již ne. A pak..., i já..., mám chuť, se pomilovat s ženou, a ulevit tak svému tělu."

 Arven se rozbušilo srdce, jako o závod. Najednou nedokázala skrýt, svou nechuť. Ale horší bylo, že ji ještě více vadilo, že on, chce s jinou ženou spočinout. Ta představa, vháněla ji slzy do očí.

„A nyní přistup. Svlékneš mě, a vykoupeš." Arven schovala tvář, pod svým kloboukem a opatrně vztáhla k němu ruce.

 Dailan rozpažil, aby měla lepší přístup, ke šněrování, na jeho obleku. Když z něj stáhla jeho vestu a košili, ruce se jí třásli tak moc, že to bylo vidět pouhým okem. 

„Ještě kalhoty, panoši." Poručil, když zaváhala.

 Dotyk jejích prstů, na jeho těle, však zanechali na něm následky. Cítil její horkost. Její křehké tělo, skrývající se pod tím převlekem, nemohlo mu skrýt, její přednosti.

 A výraz její tváře, když ji řekl, že chce s jinou spočinout, mu také napověděl, že jí to není lhostejno. A pak, když svlékla jeho košili, všiml si, jak pomalu zapomněla dýchat. To vše, se na jeho tělu podepsalo, a jeho mužství, se probudilo k životu. 

Dělal ovšem, jakoby nic. Však byla jeho panoš. Byla muž, a něco takového, bylo přeci normální.

 Však nebylo výjimkou, když třeba při svém tažení zbudovali tábor, a lehké děvy, které byli jim rádi hned k dispozici, že si ji vzali, bez ohledu na soukromí. To se neřešilo. Nikdy. 

Arven třesoucími prsty, rozepnula přezku jeho opasku. Pak druhou a zatáhla za lem jeho kalhot.

 Dailan ze své výše, ji nepřestal pozorovat, a když stáhla jeho kalhoty dolů, a jeho penis, se objevil v plné kráse, ucukla a vykřikla.

 „Co je panoši," zamračil se, „ještě jsi neviděl, vzrušeného muže? Říkal jsem ti, že potřebuji ulevit, svému tělu." 

„Já..., já..." koktala Arven, se skloněnou hlavou, „neviděl. Te..., tedy vlastně..., viděl..., já jen..."

 Dailan měl pocit, jakoby se mu každou chvíli, měla svést k nohám. Tak se třásla. Ale měla kuráž, to musel uznat. 

A bylo mu jasné, že je to po prvé v životě, kdy vidí něco takového. Po tváři mu přelétl úsměv. 

Ta hra, se mu vážně líbila, čím dál, tím více.