„Stará Uršula, přišla na váš pokyn, můj králi." Ozvala se ode dveří Berta. 

„Dobrá, zaveď ji do přijímacího sálu." Zabručel Dailan.

Znovu začal pochodovat rozčileně po místnosti. Celý den, nedokázal přestat myslet na Arven. V uších mu stále znělo její vyznání, a výraz jejích očí, když se na něj dívala, ho také nenechal na pochybách. 

Však mohla by ho opravdu milovat? A je možné, že cit, který cítil on, je láska? Ještě nikdy, nic takového necítil, ale zadoufal. Po více, jak pěti stech letech, se něco ucítil.  Vysvitla mu snad opravdu naděje, na jeho vykoupení? 

Když vstoupil do korunního sálu, královna matka a Kira,  již seděly na svém místě. Dailan vystoupal až k svému trůnu a pohodlně se usadil. 

„Můj králi." Řekla stará Uršula a uklonila se až k zemi. 

„Předpokládám, že víš, proč jsem si tě nechal zavolat, Uršulo," řekl klidně Dailan a jeho oči zajiskřily, „ty jediná, mi dokážeš odpovědět na otázku, zda mám naději na to, se někdy vykoupit, ze svého prokletí." 

Uršula přikývla a změřila si svého krále pohledem. Pak zavadila o prosebný pohled královny matky. Ona jediná, znala celou pravdu. To za ní, přišla tehdy královna s prosíkem, když zjistila, že čeká dítě Olivera z Hempronu. Bylo ale již pozdě, aby stará porodní bába, ji pomohla. Dailan se narodil, coby syn krále z Wancroftu a ten nikdy nezjistil krutou pravdu. 

 „Naděje umírá poslední, můj králi," začala Uršula opatrně, „nicméně, musím říci, že ze srdce lituji vašeho těžkého osudu. Bude to těžké, ale naděje tu jistě je."

 Dailan se zamračil a naklonil se směrem k ní. „Mluv k věci, Uršulo. Právě jsem se rozhodl, že se ožením, a chci vědět, zda onu dívku, nemůžu ohrozit na životě." 

Uršula se překvapeně podívala na svého krále. Byl ji znám, jeho přístup k ženám. Jak se bál, některou vpustit do svého života.

 „Proč, můj králi. Samozřejmě ráda slyším, jak ses rozhodl, ale potřebuji vědět, proč?" 

„Proč?" zamračil se Dailan.

 Již se nadechoval k tomu, že jí řekne, že však že je král. A jako takový, nemusí se zpovídat z ničeho, co činí. Ale pohled staré a moudré Uršuly, ho zarazil. 

 „Chci ji. Chci, aby byla moje," vydechl po chvíli, a pak se opřel do opěradla svého trůnu, „cítím cos, co nedokáži určit. Ale představa, že bych ji mohl nějak ohrozit, drtí moje srdce, jako mlýnský kámen. Mám chuť ji chránit, ale zároveň mám strach, že jí tím ublížím. Nesnesl bych pomyšlení na to, kdybych ji jakkoliv, ohrozil na životě. Raději bych zemřel sám, kdyby to bylo možné."

 Stará Uršula, jen přikývla. Věřila mu každičké slovo. Láska z jeho slov, k oné ženě, byla zcela patrná.

 „Pak věř, že tu naděje je. Již to, že jsi schopen milovat, je rovno skoro zázraku. Jen ti sama, nedokáži říct, další vývoj událostí. Musíš věřit. Věřit sobě, a věřit jí. Musíš si být stoprocentně jist, že i ona dívka, tě bezmezně miluje. Protože pak..., již nebude cesty, k návratu zpět." Povzdechla si, a znovu se mu uklonila až k zemi. 

Jeho síla a moc, z něj čišela, zrovna tak, jako z jeho otce. Ale jen ona a  královna věděli, kdo jeho otcem opravdu je. Proto také věřila tomu, že to dokáže.

 Protože ať byl Oliver z Hempronu jakýkoliv, jedno bylo jisté. Byl mocným mágem a jeho moc sahala za hranice všeho lidského chápání. 

Seslal na ně svůj hněv, v podobě jejich nesmrtelnosti, aby navždy byli nuceni čelit jeho hněvu. Však právě proto, že v Dailanovy kolovala jeho krev, jeho nedokázal zničit úplně. Chtěl, aby nikdy nebyl schopen milovat. Aby žádná žena, nemilovala jeho. Jeho klatba se proti němu ale obrátila pouze za dne. Jen pokud bylo denní světlo, byl tím, čím ho chtěl mít.  A za noci, kdy byl zrozen, byl opět sám sebou.