Ještě několik chvil, Dailan stál a pátral ve tváři té, která k jeho překvapení, dokázala vklouznout, do jeho srdce. 

Však doposavad, nic necítil. Necítil nikdy lásku, k žádné ženě. Byl přesvědčen, že mu není dáno, se zamilovat.

Celá staletí, se vyhýbal pokusům jeho matky a sestry najít mu ženu. Celá staletí, se mu to dařilo, až do teď. Stále nemohl uvěřit, že něco cítí. Že je schopen, lásku cítit, ale bylo to tak.

 „Sežeň bábu Uršulu, Berto," prohodil směrem, k užaslé chůvě, „myslím, že ji budeme potřebovat." Procedil skrz zuby, a v jeho očích, zajiskřilo. 

Pak vzal bez dalšího varování, Arven do náručí a vykročil s ní, do své ložnice.

 Postavil ji na zem, v čele postele a znovu si ji změřil pohledem. 

Odhodil svou košili a zhluboka se nadechl. Svaly na prsou, se mu zachvěli, a Arven nahlas vzdechla, pod tím pohledem. 

Však ozářen světlem z krbu. S mírně skloněnou hlavou, zářícíma očima, tak nádhernou tváří, a tělem muže, o kterém sní každá z dívek, vypadal nebezpečně. 

Podivný pocit, rozlil se jí po těle, a její dech, se pomalu začal vymykat, její kontrole. 

Přistoupil k ní, a pak bez jediného slova, z ní strhl jeho plášť. 

Chvíli jen tak stál, a vychutnával si její krásu. Její touhou, chvějící se tělo. Její stydlivost, když před ním stanula nahá.

 Pak se pohnul směrem k ní. Byla nucena couvnout a spadla zády, do měkké postele, vystlané kožešinami.

 „Můj..., můj pane." Vykoktala rozrušeně. Nevěděla najednou, jestli se třese strachy, nebo touhou.

 Vypadal náhle tak divoce a nebezpečně. Jeho černé oči, nyní přímo zářili, a z jeho obličeje, zmizela veškerá mimika. 

Automaticky začala pozadu couvat. Chytil ji za nohu, a jeho oči se zúžili, do úzké škvírky.

 „Dailane." Zašeptala vystrašeně. 

Ještě chvíli, se na ní nepřítomně díval. Jakoby skrze ní. Jeho tvář, nyní byla kamenná, bez emocí. Když ale Arven znovu, vystrašeně zašeptala jeho jméno, zarazil se. Jeho oči zajiskřily a zadíval se jí zhluboka do očí.

„Běž! Tvůj král, tě propouští. Nevezmu si tě, ačkoliv bych lehce mohl. Ale nechci nic, co bys mi sama, nechtěla dát!" zoufale si prohrábl rukou vlasy. Popošel k oknu a otočil se k ní zády. 

„Tak zmiz! Zmiz..., než si to rozmyslím!" procedil skrz zuby. 

Sám byl překvapen ze svého jednání. Však doposavad, mu nevadilo, že si ženy bral jen pro své potěšení, ale najednou tomu bylo jinak. Najednou zatoužil mít víc. 

Když za ní zaklapli dveře, vztekle praštil pěstí do zdi. Něco takového, ještě nikdy neudělal. Ještě nikdy, se neptal sám sebe, zda je hoden, její lásky. Ještě nikdy, se žádné ženy neptal, zda ho chce. Prostě si ji vzal. Byl přeci král. Uspokojil své tělo, a tím to skončilo. 

To bylo přeci všechno, co doposavad chtěl. Ale ke svému zděšení zjistil, že s ní, to bylo jiné. Od ní chtěl víc. Chtěl ne jen, její tělo, ale i její duši. A to ho děsilo více, jak cokoliv jiného na světě.