„Postarej se o koně." Pronesl Dailan směrem ke svému štolbovi, když dorazili na hrad. 

Vzal Arven do náručí a vykročil s ní do hradu. Posadil ji na jedno z dřevěných, vyřezávaných křesel, a pak se otočil na překvapenou Bertu. 

„Sežeň, mého panoše, Berto." 

Berta zalapala po dechu. „Vašeho..., panoše, pane?" vydechla, skoro zoufale.

 Nedokázala si onu situaci, nijak vysvětlit. Dívala se na vystrašený výraz Arveniny tváře, a výraz jejího pána, také nevěstil nic dobrého.

 „Samozřejmě. Mého panoše. Chci ho tu hned, sic mým panošem, již dlouho nebude." Zahromoval Dailan.

 „A..., ale pane..." vykoktala Arven, „to..., to přeci nemůžete." Do očí se jí nahrnuly slzy.

 Najednou nevěděla, co má dělat. Vyskočila na nohy a vrhla se ke dveřím. 

„Mu..., musím jít." Řekla skoro plačky, když jí Dailan zastoupil cestu. 

Vyděšeně se na něj podívala. Díval se na ni tak zvláštně. Vážně a nesmlouvavě, že dostala strach.

 „Proč?" vydechl, a zakroužil v jejím obličeji. 

Již měl dost, té hry na schovávanou. Již měl dost hry, kterou s ním hrála. Její křehké tělo, se krčilo v jeho plášti, a přišla mu tak zranitelná. Tak bezbranná a bezmocná, že si nedokázal představit, že by ji mohl nechat samotnou, si jen tak, běhat po jeho království. Třebas v podobě jeho panoše, ale přec. 

Očima kroužil v její tváři a srdce mu bušilo, jako splašené. Zamiloval se? Ta představa, zdála se mu zhola nemožná. Sic vidina toho, že by se jí něco stalo, ho přiváděla k šílenství. 

Měl na ní takový vztek, za její nerozvážnost, že by jí nejraději přehnul přes koleno. Však ona sama, neměla ani tušení, jaké hrůzy, ji zde mohou čekat. 

Ale nejhorší bylo, že pouze v noci, dokázal ji chránit. S prvním slunečním paprskem, se zavřel ve svém pokoji, a nikdo, ho nespatří dříve, než opět slunce zapadlo.

 Byl zoufalý, z této situace. Již několik dní, horečně přemýšlel, co dělat. Když ona evidentně, nedbá jeho pokynů. 

Uvědomil si, co vše, by se mohlo stát, kdyby to nebyl on, kdo ji našel u tůně. Ta představa, ho přímo děsila.

 „Nemůžu tě nechat odejít," zašeptal a vztáhl ruku, k její tváři, „to po svém králi, nemůžeš chtít. Ty nevíš..., nevíš co všechno..." zadrhl se mu hlas. Pohladil ji po tváři.

Zachvěla se pod jeho dotekem. A když jemně přejel prstem po jejím rtu, nahlas vydechla a zavřela oči.

 V hlavě mu zněla slova jejího vyznání, když přiznala se, že i on, jí není lhostejný. Dokázala by ho milovat? Dokázala by ho přijmout, takového, jaký opravdu je? Snad to byl jen pouhý sen, ale přesto, by tomu rád věřil. 

Omámeně se k ní sklonil. Neucukla. Slyšel její zvýšený dech, tedy si dodal odvahy, a svými rty, se lehce dotkl jejích. 

Jejich společné vydechnutí, byl následek neskutečného pocitu, který oba, pocítili. 

Polibek tedy prohloubil, a když ani tentokrát, se nebránila, ale opětovala ho, zprudka vydechl do jejích úst. 

„Můj bože!" procedil mezi zuby a zničeně si prohrábl rukou vlasy, „nemůžu..., nemůžu, to udělat." Zasténal zoufale a přešel k oknu. 

Zhluboka oddychoval. Jeho ruce se třásli a celé tělo, měl jak v jenom ohni. Na moment zavřel oči, a pak se na ní otočil.

 Stále tam stála a dívala se na něj. Třásla se stejně, jako on. 

Rozepnul svůj kabátec a odhodil ho stranou. Pak rozepnul knoflíčky své košile, sic měl pocit, že ten pouhý kus látky, mu brání v přívalu vzduchu do plic. 

Znovu se zhluboka nadechl, zatřásl hlavou a zakotvil, v její tváři. Její rty, byli pootevřené. Očima kroužila po jeho těle a dýchala zrovna tak, jako on.

 „To nemůžeš," zasténal, skoro nepříčetně, „nemůžeš přec pociťovat nic z toho, co vidím, ve tvé tváři." 

Arven nahlas polkla a zamrkala. Nerozuměla mu. Nerozuměla ničemu z toho, co se tu dělo. Věděla jen jediné, milovala ho. A toužila po něm. I přes svou nevinnost, si byla jistá. 

„Odpusťte, můj pan..., je to silnější, než já." Zašeptala nevinně a do očí, se jí nahrnuly slzy.

 „Bože, ztrestej moji opovážlivost!" zařval Dailan, a několika kroky, překonal vzdálenost, mezi nimi.