Arven se zastavila u lesní tůně, s průzračnou vodou.

 Neváhala ani okamžik. Potřebovala si schladit hlavu. Široko daleko, nebylo ani živáčka, tak shodila svůj šat a skočila do vody. 

Ledovou vodou, opláchla své tělo a vlasy, a snad doufala, že ho tím dostane z hlavy. To se ale nestalo. 

Vylezla na břeh. V rozrušení, si vůbec nevšimla siluety, stojící opodál. Teprve když vykročila směrem, k hromádce šatů na zemi, si ho všimla. 

A když vystoupil ze tmy, a jeho tvář, osvětlilo měsíční světlo, vykřikla. Před ní, stál její král.

 Najednou nevěděla, jak se zachovat. Zda se zakrýt. Utéct, nebo pokleknout. Vyděšeně se podívala na hromádku šatů. 

Nemohla být poznána, to si nesměla dovolit. Zbývala poslední možnost. Pokořit se. Zapomenout na svou nahotu, aby nepoznal, že před ním stojí jeho panoš. 

„Můj..., můj pane." Vydechla, a složila ruce na prsou, ve snaze, se alespoň maličko skrýt.

 „Je nebezpečné, pro dívku jako ty, by setrvávala sama, a zde." Pronesl, a změřil si ji pohledem.

 Čekal, co udělá. Zda mu vyjeví pravdu, nebo svou hru, bude chtít hrát dál.

 Srdce se mu rozbušilo, jako o závod. Byla tak krásná. Nikterak, nemohla svou nahotu, před ním skrýt. Její klín, ba ani kypré prsy, nemohla svými pažemi schovat.

„Já..., nebojím se, pane." Sklopila zrak a zčervenala.

 „Kdo jsi?" zkusil to Dailan a naklonil hlavu na stranu.

Zalapala po dechu a zatřásla hlavou. „Jen..., jen projíždím, pane. Omluvíte-li mou opovážlivost, budu pokračovat v cestě." 

Dailanovi přelétl úsměv po tváři. Tak přec, svou hru, chce až do konce hrát? Nu dobrá, pomyslil si, a přistoupil až k ní. 

Zčervenala a pokorně svěsila ruce, podél těla. 

Dvěma prsty, nadzdvihl její bradu a zadíval se jí do tváře. Jeho srdce, bilo nyní tak silně, že jistě i přes látku jeho šatů, bylo to znát.

„Nemůžu, tě tu nechat. To bych si nikdy nevzal na svědomí. To po svém králi, nemůžeš žádat." Vydechl.

Měl tak velké nutkání, jí políbit. Její křehké tělo, se před ním krčilo, a on tak moc toužil, ji sevřít ve svém náručí. 

Mohl to udělat. Mohl si ji vzít. Mohl ji pomilovat, tak, jak toužil, ale přistihl se při tom, že chce víc. Nechtěl jen její tělo, ale i duši. 

Na moment zavřel oči, a zhluboka vydechl. Snažil se nabýt trochu koncentrace. Však její nahota, byla omamná. Byla nádherná. Její kypré prsy, boky, rudá ústa. Ale láska, která zaplavila jeho duši, byla silnější, než jeho chtíč.

 „Vezmu tě na hrad. Nenechám tě tu samotnou," zašeptal a její vyděšený výraz, ho málem rozesmál, „oblékni se."

 Arven nahlas polkla a zatřásla polekaně hlavou. Bylo mu jasné, že nebude svůj šat panoše, před ním chtít obléci. 

„Já..., já..., totiž..., můj šat..., zmizel, můj pane." Vykoktala. Dailan sklonil hlavu, by po svým kloboukem, skryl úsměv, který nedokázal potlačit. 

Po očku neustále pokukovala po oné hromádce šatů, a bylo vidět, že má strach, by si toho nevšiml. 

„Nu dobrá," dostal ze sebe ztěžka a sejmul svůj plášť, „pojedeš se mnou. Tvého koně, vezmu na uzdu. Dnes přečkáš noc, na mém hradě." Přehodil přes ni plášť, a vyhoupl si jí do náručí. 

Její zoufalý výraz, vypovídal o mnohém. Horečně přemýšlela, do jaké to prekérní situace, se zase dostala.