Arven se nervózně podívala z okna. První hvězda již vyšla nad obzor, a jí se z toho zjištění, rozbušilo srdce. 

Stáje již byli uklizené, seno a voda ve žlabu, ale vůbec se jí do hradu nechtělo. Představa, že ho zase uvidí, a bude mu tak blízko, jí rozbušila srdce. 

Uběhl již skoro týden, od doby, co se vrátili ze šenku z města, a od doby, kdy král, nastolil zcela nová pravidla. 

Její povinnosti, omezil na starost o jeho stáje a hlavně o něj. Zakázal jí zcela, účastnit se bojových klání, lovu a jiných, mužských radovánek. 

Na jednu stranu ho chápala, nyní již si byla jistá, že kdyby v šenku nebyl, neporadila by si sama, s tolika muži sama. Ale na druhou stranu, na něj měla zlost. 

A pak, jeho přítomnost, zdála se pro ni být čím dál těžší a těžší. 

„Tady jsi, „ ozval se za ní hlas jejího bratra Aarona, „král již tě hledá." 

Arven se zamračila a pohodila rameny. Posledních několik dní, byl k ní tak odměřený.

 „A co?" zašklebila se, „mám práci, nevidíš?" 

Aaron si ji změřil pohledem. „Přivoláš na něj svůj hněv, Arven." 

„Však mě trpí, jen proto, že jsem jeho panošem. Kolikrát mě ani nevnímá, když jsem s ním. Zcela mě přehlíží." Vyprskla.

 Aaron významně povytáhl obočí v překvapení. „Však jsi..., jeho panošem, Arven. Nezapomněla jsi?" Výraz tváře, jeho sestry, ho však usvědčil v tom, co si již dávno myslel. 

Ani jeden z nich, si nevšiml tmavé siluety za dveřmi stáje, kterou jejich rozhovor upoutal.

 „Arven, tak jsi jeho panošem nebo ne?"

 „Ať, ale to neznamená, že mě může tak přehlížet, já..." zarazila se a sklopila hlavu. 

„Zamilovala ses do něho." Vykřikl Aaron. 

„Já? Nikdy! A ty..., jako můj bratr, bys měl stát na mé straně! " Vyprskla, ale vzápětí si uvědomila, co řekla, „promiň, Aarone. Jsem ..., jsem nějak..."

 „Zamilovaná." Odvětil Aaron a usmál se. 

Arven sklopila ramena a povzdechla si. Aaron měl pravdu, jen si to nechtěla za žádnou cenu přiznat. Ovšem již dávno věděla, že je to tak.

„Bože, co mám dělat, Aarone?" vydechla Arven a skryla svou tvář do dlaní, „jak mohu setrvat v jeho přítomnosti, když on, ve mne vidí, jen neposlušného a otravného panoše?"

 „Vidí v tobě přesně to, co sis sama zvolila. Nebyl to snad tvůj nápad, převléknout se za muže? Možná bys měla..."

 Arven zatřásla hlavou k odporu. „V žádném případě!" skočila ji do řeči, „víš přeci, proč tu jsem, a pak..., chci mu být na blízku." Zašeptala. 

Vlastně ani sama, nevěděla, co chce. Byla tak zmatená. Něco takového, prožívala poprvé v životě. Vzdorovitě pohodila hlavou, chopila se sedla a přehodila ho přes svého hnědáka.

 „Musím..., musím se projet, Aarone. Omluv mě u krále. Něco si vymysli, prosím," zasténala a podívala se na překvapeného bratra, „potřebuji ho dostat z hlavy, já..., já..., máš pravdu. Miluji ho." Vydechla a vyvedla koně ze stáje.

 Silueta za dveřmi se na chvíli skryla. Betty odběhla, a když Arven zmizela nedaleko mezi stromy, jeho černé oči, se zaleskli. 

Miluje ho? To zjištění, jím projelo jako nůž, až do srdce. Neváhal ani na moment. Osedlal svého koně a tryskem vyrazil do tmy.