„Odsedlej koně, panoši, a přijď pak do mého pokoje." Zabručel Dailan, když se vrátili do hradu.

 Potřeboval si utříbit myšlenky. Vběhl do své ložnice, odepnul svůj meč a shodil svůj kabátec.

 Pak se opřel o římsu krbu, sklonil hlavu a vydechl. Napětí, které cítil, však ne, a ne odejít.

 Několikrát se zhluboka nadechl a zavřel oči. Stále měl před očima, její vyděšený výraz.

 Nejraději by ji konfrontoval, se svým zjištěním, a řekl jí, že si je již vědom, že je jeho panoš ženou, ale nemohl to udělat. 

Tak moc se najednou bál, že by o ni přišel. Že by snad odešla, a takto, ji měl neustále na očích. A pak, bylo přeci na ní, aby odhalila své inkognito. To ona, snažila se ho oklamat, ne on jí.

 Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Ihned poznal, že je to jeho sestra Kira. 

„Dailane? Stalo se něco?" zašeptala Kira, když vešla dovnitř. 

„Nemám tušení, Kiro," zašeptal Dailan, aniž by se otočil, „celé mé nitro, je jako v jednom ohni. Po prvé v životě..., jsem dostal strach." Poslední slůvko, již pronesl sotva slyšitelně.

 „Strach? Ty?!" odvětila Kira nevěřícně. 

Když ale přejela svého bratra pohledem, poznala, že nelže. A když se Dailan konečně otočil, a podíval se do jejích očí, pochopila. 

„Tys to věděla?" vydechl Dailan. 

Kira přikývla, bylo mu jasné, na co se její bratr ptá. Ale také věděla, že již dopředu, zná jeho odpověď. Odpověď na otázku, že jeho panoš, je krásnou ženou. 

Dailan si jen povzdechl a zatřásl hlavou. 

„Ty..., zamiloval ses." Vydechla Kira nevěřícně. 

Udiveně se dívala na svého zoufalého bratra. V takovémto rozpoložení, ho ještě nikdy neviděla. Měl strach. Ne o sebe, ale o ní.

 „Nevím, co mám dělat, Kiro," zašeptal Dailan a přešel k oknu, „nedokážu jí nechat jít. A nedokážu být s ní. Strach, že jí ztratím, je však mocnější."

„Zkus věřit, Dailane. Pamatuj na to, co řekla stará baba kořenářka Uršula. Je tu možnost, na tvé vykoupení. A jistě, je to ona. Jinak by tvé srdce, nikdy nevzplálo citem, který pociťuješ." 

Kira se dívala na záda svého bratra a čekala. Bylo to poprvé, za pět století, kdy něco takového, od něj slyšela. Žádná žena, se mu ještě nezaryla tak pod kůži, jako ona.

Chápala, jeho obavy, ale také věděla, že mu nikdy nedovolí, to vzdát. Na to, ho moc milovala.

 „Nechej tomu volný průběh, Dailane. Nevzdávej to. Prosím. Ona..., ona ví, že je poznána?"

 Dailan jen zatřásl hlavou k odporu. 

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila Arven. 

„Můj králi. Paní." Uklonila se, poklekla a sklopila hlavu. 

Dailan se na ní otočil a Kira s obavami, očekávala, jeho rozhodnutí.

 Dailan několik dlouhých vteřin, se díval na svého panoše, a pak si povzdechl. 

„Koně jsi zabezpečil, panoši?" vydechl po chvíli. Arven přikývla.

 „Tedy ode dneška, nastane ti tvrdý režim, panoši. Poznal jsem, žes ještě skoro dítě, na to, abys mohl se státi rytířem. Jsi moc sláb, na to, abys bojoval s muži. Tvé místo, bude nyní zde. Později upřesním, tvé povinnosti. Nyní běž, chci být sám." 

Arven odešla a Kira si zhluboka oddechla. Její bratr, se opravdu zamiloval. Byla si jista.