„Co se děje, panoši?" změřil si Dailan pohledem Arven, která se vyděšeně dívala, kamsi za jeho záda.

 „Já..., musím..., musím pryč." vydechla a vyskočila od stolu. V návalu rozčilení, strčila do jednoho z mužů, u vedlejšího stolu. 

„Dávej pozor, ty jeden..." značně opilý muž, se na ní obořil a chytil jí pod krkem. 

„Omlouvám se, pane." Zašeptala přidušeně a vysmekla se mu. 

To už ale muž, kterého spatřila za Dailanovi zády vstal. Byl téže, značně opilý. 

„Možná potřebuje ukázat, kde je jeho místo!" zašklebil se a tasil meč.

 Arven skryla svou tvář pod kloboukem a vyděšeně couvla. Za normálních okolností, by se mu postavila, ale měla obavy, že bude poznána. Onen muž, byl totiž Oliver z Hempronu, se svými muži. 

„Ani se nehni." Procedil mezi zuby Dailan. Odstrčil ji za sebe a postavil se mezi ní a barona. 

„Radil bych ti, abys ihned zanechal sváru." Zahromoval, ale to již baron tasil svůj meč. 

Několik jeho mužů, mu přispěchalo na pomoc. 

„Jak chceš!" zařval Dailan a tasil.

 Několika mistrnými pohyby meče, dokázal zpacifikovat pět mužů. Arven se zatajeným dechem, sledovala jeho bojové umění. Stále ji překvapovalo, jak silný, neohrožený a chrabrý byl. 

Muži proti němu, neměli sebemenší šanci. Šest mužů, válelo se na zemi, a když špičku svého meče, přiložil k baronovu krku, neodvážili se ani hnout.

„Je-li ti život milý, tak ihned opustíš, tento kraj." Jeho černé oči, se zabodli do baronovy vyděšené tváře. 

„Jakým právem..." vyprskl a zamrkal. 

Bylo znát, že teprve nyní, si všiml, s kým má tu čest. Zalapal po dechu.

 „Můj..., můj králi," vykoktal a sklonil hlavu k zemi, „kdybych věděl, že jsi to ty. Nikdy bych si nedovolil."

 I ostatní muži poklekli před ním ustrašeně. V jejich tvářích, byl znát strach a úleva z toho, že jsou ještě živi. Však se krajem nesli zkazky o jeho neporazitelnosti. O jeho nesmrtelnosti a síle. A o jeho nadpřirozené moci. 

„Můžeš být rád, barone z Hempronu, že jsem dobrého rozpoložení. Dávám ti pět minut na to, abys opustil mé království. A varuji tě..., až se spolu příště setkáme, nemusíš mít, takové štěstí."

 Baron se znovu uklonil až k zemi a pak ustrašeně kývl na své muže. Všichni se ukvapeně nahrnuli ke dveřím.

 Dailan se otočil na svého panoše. Moc dobře si všiml, jejího vyděšeného výrazu, když barona spatřila. Ještě teď, se třásla rozrušením. 

Hodil na stůl pár mincí a vystrkal ji ze dveří. Byl přesvědčen, že jistě měla s baronem již někdy, co do-činění. A ta představa, se mu najednou, ale vůbec nelíbila.

 Znal barona z Hempronu. Byl to jeden z jeho poddaných, které již několikrát, musel usměrnit svou silou. 

„Tvé zasvěcení, necháme na příště." Zabručel a vyskočil na koně.

Bylo znát, že úlevně vydechla, když vyrazili zpátky k hradu. 

Dailan celou cestu mlčel. V hlavě, se mu honila spousta rozporuplných pocitů. Uvědomil si, že poprvé v životě, pocítil strach. Strach o ní. 

Její vyděšený výraz ve tváři, ho úplně odrovnal. Představa, že by nebyl poblíž, ho přímo děsila.

 Zatřásl hlavou, aby zahnal myšlenku, deroucí, se do jeho mysli. Najednou si nedovedl představit tu skutečnost, že by tu nebyla. Že by odešla, nebo se jí něco stalo. 

Srdce se mu rozbušilo, již jen při té představě. Nemohl tomu uvěřit. Ještě nikdy, nic takového necítil. 

Zamiloval se? Ta možnost, byla přeci nemyslitelná. Nemožná, a zcela vyloučená. Cožpak on, by byl něčeho takového schopen? 

A přes to, to jistě, bylo tak.