Arven se unaveně opřela do sedla. Hlava jí bolela jako střep, a z předešlého večera, byla tak rozrušená, že nemohla usnout. 

Nedokázala si poručit a přestat na Dailana myslet. Neustále před očima viděla, jeho vypracované tělo. Jeho pronikavé, černé oči a krásnou tvář. 

A ještě stále se červenala, již jen při vzpomínce, když ho viděla nahého. Kdyby tak věděl, že jeho panoš, je žena. Zamrazilo jí, z té představy. 

Ale musela uznat, že je velmi uznalý. Přísný, ke svým mužům, to ano, ale spravedlivý, a jimi vážený a ctěn. 

Byl to i ten nejlepší a nejsilnější bojovník, jakého kdy poznala. 

Po té, co jí Dailan propustil a poslal jí spát, celý den, nezamhouřila oka. Tak moc se děsila toho, až jí vezme do oné krčmy. 

A když s večerem vtrhl do jejího pokoje, a ona ještě spala, málem se vyděsila, že se prozradila.

 A nyní seděla na koni, a horečně přemýšlela, jak se z toho vymluví. Rozhodl se totiž, že do krčmy, zajedou hned z večera. 

„Neměj obav, panoši. Vyberu tobě pannu, a ty, zbaviv ji panenství, staneš se konečně mužem." Podíval se na ní Dailan po očku. Tvářila se tak vyděšeně, že málem vyprskl smíchy.

Když k ní zvečera přišel do pokoje, ještě spala. Její křehké tělo, se zpod jeho hábitu odhalilo, a jemu naskytl se pohled, o kterém se mu ani nesnilo. Byla krásná. Srdce se mu rozbušilo, jako splašené. 

Takový pocit, ještě nikdy, nezažil. Ještě nikdy, se mu nestalo, aby při pouhém pohledu na ženu, se mu tak zatajil dech. Měl chuť, přivinout si jí do náručí, a ukonejšit ji. 

Místo toho, ji ale přikryl kožešinou, přetáhl jí kapuci přes hlavu, a pak ji naoko rozzlobeně vzbudil. 

„Já...,můj pane..., necítím se dnes nejlépe." Vykoktala. Již se pomalu blížily k vesnici a jí, jímala hrůza. 

„Neměj strach. Teplá náruč, krásné ženy, udělá ti dobře." Zabručel. Stále byl zvědav, jak daleko, to nechá zajít. 

Na kraji lesa se zastavil. V dáli, byli vidět světla chalup, blízké vesnice. 

„Také jsem měl obav, z prvního milování. Já však, byl oproti tobě, ještě skoro dítě, panoši."

 Všiml si, jak zčervenala. Stále měl nutkání to zarazit, ale nebyla to ona, kdo ho oklamal?

 „Můj pane..., nemohli..., nemohli bychom to odložit?" zaúpěla Arven zoufale, „ne...,nemyslím, že je to nejlepší nápad." 

Hodil na ní rozzlobený pohled.

„Proč jsi tedy žádal o místo panoše, svého krále? Věděl jsi jistě, co tě čeká."

 Arven se zachrula a do očí jí vstoupily slzy. Málem vztáhl ruku, aby jí pohladil po tváři. Když ani tentokrát, neřekla nic, na svou obranu, pobídl koně. 

Zastavili před krčmou, ze které se ozývala hudba a smích. Dailan vstoupil první. 

Již když kráčel po schodech dolů, smích pomalu utichl.

 „Můj králi." Řekli všichni skorem sborově a poklekli. 

Přistrčil svého panoše, na jednu ze židlí a pokynul jim rukou. 

„Korbel vína, šenkýřko." Zvolal. Pak se pohodlně usadil.

 „Chodíte sem často, můj pane?" pípla Arven, „jistě všechny zdejší ženy znáte." Neubránila se žárlivému tónu hlasu, když se šenkýřka nahnula nad stůl tak okatě, že jí vnady, div nevypadli z živůtku.

„Proč myslíš?" zabodl do ní svůj zrak a zakroužil v její tváři. 

Překvapeně povytáhl obočí. Posedla její mysl žárlivost snad? Po tváři mu přelétl úsměv. Musel uznat, že to vědomí, zahřálo ho na srdci.

 „Nic mi do toho není, můj pane. Je mi..., je mi vlastně jedno, s kolika ženami..." zarazila se. Teprve nyní, si uvědomila, co řekla. Ale nedokázala si pomoci. 

K jejímu překvapení, nezahromoval. Jen stáhl oči, do úzké linky a ve tváři mu zacukalo. 

„Chceš vědět, panoši, s kolika ženami, jsem spal?" překvapivě se zasmál, „věř mi, že bylo jich hodně. Nejsem svatý. Jsem muž, a mám své potřeby," na chvíli se odmlčel, „ještě jsem nepotkal ženu, která by mě dokázala zkrotit. A přimět k tomu, abych toužil, jenom po ní," nahnul se k ní, „až ji potkám, slibuji, že se jiné, již ani nedotknu!"