Liliana chodila po pokoji sem a tam, snad už několik hodin. Všichni z ní, již byli nervózní, ale ani jejich slova podpory, neměla na ni valného účinku. 

Již to byli dva dny, a Alvar se stále nevracel. Představa, že by o něj opravdu mohla přijít, byla přímo zničující. 

Najednou se otevřeli dveře a pohled všech v místnosti, obrátil se ke dveřím. 

„Alvare!" vykřikla Liliana. Z ruky, ji vypadla sklenička a roztříštila se, na milion kousků. 

Zatavil se, a jejich pohledy se střetli.

 Liliana cítila, jak se celé její tělo roztřáslo. Díval se na ni, a neříkal nic. Mlčel, jen mírně se zvedající hrudník, nasvědčoval tomu, že i on, má co dělat, aby udržel své emoce pod kontrolou.

 „Alvare." Zašeptala Liliana ještě jednou a udělala pár kroků, směrem k němu. 

V jeho tváři, nedokázala vyčíst nic, snad i v důsledku, svých rozjitřených emocí. 

Byla tak šťastná, že je zpět. Že je tu, a že se vrátil, a její srdce, se rozbušilo jako o závod. 

Jeho černé vlasy, byly rozcuchány větrem. Oči mu plály a jeho bílá, rozhalená košile, dodávala mu ještě více na jeho sexappealu. Musela přiznat, že je to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. A je její. Snad.

 Najednou ji píchlo u srdce strachy. Patří jí stále? Je opravdu stále její? Udělala ještě jeden vratký krok, směrem k němu.

 „Miluji tě, Alvare. A tak moc si přeji, abys mi odpustil." Vztáhla k němu svou ruku a vzápětí ji nechala spadnout, podél těla.

 Najednou se cítila tak slabá. Její nohy, jakoby jí vypověděli službu. Sesunula se k jeho nohám a schovala tvář do dlaní.

 Slzy, které se jí draly do očí, si samovolně razily svou cestu. Náhle vzdorovitě popotáhla, a hrdě zvedla hlavu. Nemůže to vzdát. Nemůže se ho vzdát, a nikdy to neudělá.

 „Dělej se mnou, co uznáš za vhodné. Dělej, co chceš, ale raději mne zabij, než slyšet s tvých úst, že již mne nechceš. Že již po mne netoužíš. Že již mne nemiluješ. Nemůžu bez tebe žít. Dýchat. Tak prosím..., prosím." Poslední slovo, již řekla skoro šeptem.

 Přes závoj slz, skoro neviděla, že se pohnul jejím směrem. Zastavil se nad ní, a zhluboka se nadechl.

 I on, měl co dělat, aby udržel příval svých emocí. Ale cožpak, by ji mohl nemilovat? Mohl by po ní někdy netoužit? Pro jeden jediný její polibek, by byl ochoten jít, třeba do samotného pekla. Nechal by se škvařit v ohni pekelném, jen aby ho milovala.

 „Alvare..., prosím..., jestli mne nemiluješ, ukonči mé trápení. Miluji tě. Miluji tě více, jak svůj život." Vydechla. 

Alvar na moment zavřel oči, a zhluboka se nadýchl. Ona byla všechno, co kdy chtěl. Co potřeboval. Po čem toužil. Byla jeho život, a bez ní....

Z jeho hrdla, vydral se neidentifikovatelný skřek. Pak se ještě několikrát zhluboka nadechl, a když se na ní znovu podíval, jeho oči, již zářili, jako dříve.

 Sehnul se k ní, a bez jediného slova, si jí vyhoupl do náručí. Nic neříkal. Mlčel.

 Liliana ho objala kolem krku, a on vykročil vzhůru po schodišti.