Strážci zmizeli a Liliana s Alvarem osaměli.

 Lilianě, se rozbušilo srdce. Alvar stál, a ani se nepohnul. Díval se na ni, a ona nevěděla, jestli se má smát, nebo brečet. 

Najednou se pohnul, směrem k ní. Mírně se předklonil a změnil svoji podobu. Před ní stanul Svrchovaný, v celé své kráse. 

Nahlas polkla. Však pohled na něj, v této podobě, byl tak velkolepý.

 A uvědomila si jednu věc, nikdy, se svým majestátem nechlubil. Nikdy nedával na odiv svou sílu a moc. Však i ona, zvěděla tuto skutečnost, až dlouho po té. 

Nevyužíval svých práv a výhod jeho stavu k ničemu. A mohl.

 U jeho nohou, ležely všechny ženy v okolí, a do jedné, by rády skončily v jeho posteli. To jen ona, a její zcestná představa o něm, z něho, v její mysli, vytvořila sexuálního predátora.

 Zalapala po dechu. Nyní, jí bylo vše jasné. Ženy k němu vzhlížely a muži z něj měli respekt a úctu. 

To on, dokázal jejich lid, znovu sjednotit a nastolit mír a rovnováhu. To on, dokázal udržet mír mezi obyčejnými lidmi a jejich druhem.

 Nebylo člověka, který by se s obdivem, nepozastavil nad tím, co dokázal. A nebylo žádného jeho poddaného, který by si ho nevážil. A to právě proto, jaký byl. 

Liliana sklonila hlavu až k zemi a položila své čelo, o hřbet, své dlaně. Cítila ho nad sebou.

 Zastavil se nad ní a zůstal stát bez hnutí. Touto svojí podřízenou polohou, mu vzdávala úctu a bezmeznou oddanost.

 „Můj pane," vydechla, aniž by zvedla hlavu, „jsem srozuměna. Oddaně přijímám veškeré vaše rozhodnutí. Přijímám vaši svrchovanost a nadvládu." Srdce se jí rozbušilo jako zběsilé.

Stále nic neříkal. Měla pocit, že začíná panikařit. Odvážila se mírně, ze své polohy, zvednout hlavu. 

Střetla se s jeho pohledem nad sebou, a její nitro, ovládla tak neskutečná láska, touha a chtíč, až nahlas vydechla.

„Miluji vás, tedy dělejte se mnou, co zasloužím." Po tváři jí stekla slza. 

„Co zasloužíš?" ozvalo se nad ní konečně, a ona nedokázala v tu chvíli, poznat z tónu jeho hlasu, jeho rozpoložení. 

Liliana přikývla. Ano, věřila mu. A věděla, že cokoliv bude jeho rozhodnutí, tak ho příjme.

„Můj majestát, mi dovoluje ti odpustit. Přijímám tvou oddanost a pokoru. Přijímám i tvou podřízenost, a úctu ke svému Svrchovanému." Pronesl do ticha hromovým hlasem a odstoupil několik kroků.

 „Povstaň." Pokynul ji rukou, a když tak udělala, dlouze se na ní zadíval. 

Liliana se neodvážila snad ani dýchat. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. Nedokázala vyčíst z jeho nitra, jaké emoce, se v něm odehrávali. Jeho tvář byla kamenná a nevykazovala žádných známek emocí. 

„Vrať se domů, Liliano." Řekl po chvíli.

Liliana zaváhala. Nebylo to to, co nyní chtěla slyšet. Nebylo, ale když se znovu na něj podívala, a viděla jeho důstojnost, vznešenost a majestát, uvědomila si, že to je on.

 Uvědomila si, že právě takový je, a ona musí přijmout, i tuto jeho druhou stránku osobnosti. Bez výhrad a nároků. Bezpodmínečně a zcela respektovat, jeho rozhodnutí. 

On byl Svrchovaný, a jemu nenáleželo, dávat najevo své emoce. I on, měl povinnosti, které musel plnit. Zákony, které musel respektovat. A nařízení, kterými se musel řídit. 

Liliana ho pohladila pohledem. 

Uklonila se, změnila ve svou vlčí podobu, a ještě než se ztratila mezi stromy, vykřikla. „Miluji tě, Alvare!"