Liliana se nervózně ošila, když vstoupila do prostorného sálu. Bylo zde tolik lidí. Ale hlavně žen.

 Bylo ji jasné, že ona dražba, byla pro ně velmi vzrušující. A vůbec se jí nelíbilo, jak všechny mlsně a bez jakých koliv skrupulí, sledují Alvara pohledem.

 A aby ne. Rozbušilo se jí srdce, již když ho spatřila. V nechutně předraženém obleku, šitém na míru a rozhalené bílé košili, vypadal jako bůh sexu. Jeho sexappeal, z něj přímo čišel.

 Podlomily se jí kolena, když si všimla, že jeho oči, zabloudili jejím směrem. Ale po té, dál dělal, jako kdyby byla vzduch. 

Úplně klidně stál na pódiu, a čekal, až přijde na řadu, jeho dražba.

 Stála tam, a vlastně ani nevnímala, co se okolo děje. Čtveřici mužů, si již odvedli jejich dražitelky a konferenciér, zrovna vyhlásil, dražbu jejího Alfy.

 „Dvacet tisíc." Ozvalo se hned před pódiem. 

„Třicet." Ozvalo se znovu, z rohu místnosti.

Ženy se předháněli v přihazování, a částka, již dávno překonala ty předešlé.

 „Tři sta tisíc." Ozval se hlas, další z dam, a Lilianě se podlomila kolena. 

V sále to zašumělo. Ona částka, byla desetinásobně větší. Zklamané pohledy ostatních žen říkali, že to dávno, již překročilo jejich rozpočet. 

„Tři sta tisíc poprvé. Tři sta tisíc podruhé." Hlásil konferenciér, a Lilianě se udělalo mdlo.

Nemůže to přeci tak nechat. Nemůže dovolit, aby si nějaká žena, na něj, dělala jakýchkoliv nároků.

„Čtyři sta tisíc." Vykřikla a všichni se podívali jejím směrem. 

„Pět set tisíc." Odsekla ona dáma. Nevypadala na to, že by se chtěla vzdát, své výhry.

 „Šest set tisíc." Vykřikla zoufale Elisa. 

„Sedm set." Usmála se ona dáma uštěpačně, a hned dodala, „osm set." Liliana zalapala po dechu. Prohrála? Ta představa, ji tak drtila, že se nedokázala skoro ani nadechnout.

 Do očí se jí vehnali slzy, ale hned, je zase spolkla. Nedovolí přeci žádné ženě. Nedovolí nikomu, aby jí ho vzal.

„Já..., dám cokoliv. Dám všechno, co mám." Vydechla.

„To ovšem, není v pravidlech," ozval se konferenciér, „není možná, taková nabídka." Pokrčil rameny, a znovu pokračoval. 

„Osm set tisíc podruhé. A po třetí." Liliana si přikryla ústa dlaní. 

Po tváři jí tekly slzy. Stála tam, a dívala se na svého Alfu. 

Jejich oči se střetly, ale ona nevěděla, co má dělat. Zůstala stát, jako přimrazená.

 Když se Alvar hnul z pódia, aby sestoupil dolů, podlomila se jí kolena. Představa, že si ho ta žena odvádí, byť zcela nevinně, ji přímo drtila.

 „Ne!" vykřikla, a získala si tak pozornost, všech v místnosti, „to..., to ne! Já..., dala bych všechno, co mám. Svou hrdost. Svou duši, a i svůj život, za tohoto muže. Miluji ho!" Vykřikla do ticha sálu. 

Ještě chvíli stála, sotva popadaje dech. Třásla se po celém těle, její srdce mocně bušilo, a po tvářích, jí tekli slzy. Nevnímala ani to, že ji všichni s údivem pozorují.

 Pak se otočila, a vyběhla na zahradu.