Alvar vyběhl ven. Prohnal se okolo své překvapené smečky a vyběhl do lesů. 

Proměnil se do své vlčí podoby a běžel jako o závod. A stále více a více přidával na tempu. 

Jeho tělo, duše, i mysl, se neustále zaobírala tou jednou, jedinou myšlenkou. Nechce ho. Netouží po něm.

 Kdyby to tak bylo, neuspokojila by své tělo. Nechala by jeho, ať jí dokáže, jak moc po ní touží. Jak moc, ji chce. Jak moc, ji miluje. 

Najednou se zastavil na místě. Miluje? Nemohl tomu uvěřit. Miluje ji? 

Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. Ale přeci není jeho Luna. To jenom jeho Luna může...

Padl do trávy a zoufale zakňučel. Možná není jeho Luna, ale nemůže bez ní žít. Nedokáže to.

 Představa, že by ji ztratil, rvala jeho srdce na kusy. Vědomí toho, že po něm netouží, a že ho nechce, bylo tak bolestivé, že měl pocit, že ani nedokáže vstát. Že se již nedokáže udržet na nohou.

 I z jeho vlčího oka, skanula slza, při té představě. To nemůže dovolit. Nemůže, přeci bez ní zemře.

 Pomalu vstal a zadíval se kamsi do dáli, kde byl jeho domov. Kde byla ona. Musí jí to dokázat. Musí jí říct, že bez ní nedokáže být. Musí mu uvěřit. Musí ho vyslechnout. Musí...., a s touto myšlenkou, se rozeběhl zpátky. 

Když se vrátil, byl již bílý den. Všichni seděli v obývacím pokoji. 

Cítil její vůni, již když vstoupil do domu. Pomalu otevřel dveře a přehlédl celou místnost. 

Všichni se na něj podívaly překvapeně a udiveně. Nebyl na něj zřejmě hezký pohled. Jeho černé vlasy byli rozcuchané, a v očích měl smutný, zoufalý a bezútěšný pohled. 

Liliana si ho skoro nevšimla. Jen mu lehce pokynula hlavou, a dál dělala, že ho nevnímá.

 Zpanikařil. Opravdu ho nechce? Její vůně, dráždila jeho smysly, a přiváděla ho tak, do úplného kolapsového stavu. 

Udělal pár kroků směrem k ní, a vztáhl k ní ruku. Ta mu však vzápětí, spadla bezvládně, kolem těla.

Miluje ji. Již si tím byl jistý. Miluje ji tolik, že jeho srdce krvácí, nad její netečností. 

Cítil se jak slaboch. Jak ubožák. Jak naprostý zoufalec, ale bylo mu to jedno. 

Najednou padl na kolena. Bylo mu úplně fuk, že tu nejsou sami. Bylo mu jedno, že se na něj všichni dívají. Bylo mu jedno, úplně všecko.

 Potřeboval ji. Potřeboval ji tak moc, že mu po tváři, skáplo několik slz. I to, mu bylo zcela lhostejné. Ať vidí, svého Alfu plakat. Ať vidí, svého Svrchovaného na kolenou. 

Protože on opravdu byl. Byl na kolenou, rozhodnut se třeba plazit před ní, jen aby mu dala, ještě jednu šanci.

 „Liliano," zašeptal, „vyslechni mě." 

A když se k němu otočila, rozbušilo se mu srdce ještě mocněji. V její tváři, neviděl nic. Přes svou zjitřenou mysl, nemohl ani cítit, žádné emoce. 

Zděšeně zalapal po dechu a vztáhl k ní, ještě jednou ruce. Nechal je však opět spadnout podél těla, bez odezvy.

 „Vyslechni mne, Liliano. Prosím. Prosím." Po tváři mu skápla další, ze slz. Zadrhl se mu hlas. 

„Dej mi ještě jednu šanci. Prosím. Neodmítej mne." Klečel a díval se do její tváře. Jeho tělo, roztřáslo se strachy, z jejího nezájmu.

„Miluji tě. Miluji tě k zbláznění. Nemůžu bez tebe žít. Dýchat, ani existovat. Liliano, prosím. Budu tu takto klečet tak dlouho, dokud mne nevyslechneš. Budu se třeba plazit po kolenou, jen abys to se mnou nevzdala. Budu škemrat, tak dlouho, dokud to neuděláš. Snad jsem bláhový. Snad směšný, ale nemohu jinak. Prosím."