Uběhlo pár dní. Dlouhých, nekonečných a velice trýznivých dní.

 Liliana se nechala přemluvit Rosalií, k tomu pošetilému kousku. Rozhodla se, že Avarovu kouzlu, nepodlehne. Že ho nechá vykoupat, v jeho touze po ní.

 Ale nebylo to tak jednoduché. I ona, cítila touhu po jeho objetí takové, že nedokázala myslet na nic jiného. 

Uléhala do jeho postele s vědomím, že mu nesmí podlehnout. Jednou se vymluvila na bolest hlavy. Podruhé, zase na únavu a vyčerpání, a když i potřetí, ho odmítla, jeho stav, rovnal se totálnímu výbuchu organismu.

 Šílel z ní. Celé jeho tělo, hořelo touhou a chtíčem. Tak moc, ji potřeboval. Ve své sprše, trávil čím dál tím více času. Dlouhé minuty, se nechal zkrápět ledovou vodou, nebo se ve své vlčí podobě, proháněl po lesích, do rozednění. 

Když již uběhl skoro týden, a stav Alfy, napovídal tomu, že i jeho smečka, pomalu zešílí, z jeho nálad a pocitů, Liliana připravila, ještě jeden, z Rosaliných kousků.

„Jestli Alvar dnes nezešílí, tak to bude zázrak." Zněla Lilianě v uších Rosaliina poznámka, ještě když napouštěla horkou vodu, do obrovské vany. 

Ponořila se až po hlavu a nechala se unášet vůní pěny a vonných olejů. 

V tom ho uslyšela vstoupit, do pokoje. Najednou se otevřely dveře koupelny, a Alvar zůstal stát, jako přimrazený. 

Zalapal po dechu. Liliana ležela ve vaně a smyslně se dotýkala svého těla.

 Zatmělo se mu před očima. Měl pocit, že ho snad ani nevnímá. Hladila své tělo. Měla zvrácenou hlavu, oči zavřené a vzrušeně oddychovala. 

Dotkla se svých prsou, jemně je sevřela ve svých dlaních, a z jejích úst, vyšel toužebný sten.

 Nahlas polkl. Najednou se mu zdálo, že mu snad i jeho nohy, přirostly do země.

 A když pokračovala níže a hladila své břicho, již sotva popadal dech. 

Pak zajela rukou, mezi své nohy. Vzepjala se jako luk.

 Hladila se, a pomalými krouživými pohyby, uspokojovala svoje tělo. 

Nemohl tomu uvěřit. Jeho stav, rovnal se totálnímu kolapsu. V hlavě mu hučelo. Celý se třásl a sotva popadal dech. 

Dýchal tak zhluboka, a stále se nemohl dosti nadýchnout. Již skoro sípal. Tak moc, po ní toužil.

 Celé jeho tělo, bylo napjato, jako struna. Tolik dní, ležel vedle jejího spícího těla, a týral sám sebe. Díval se, jak spí a trýznil svou duši představou, že by ji někdy mohl ztratit. 

To, že ho odmítala, ho zcela vyvádělo z rovnováhy. Cítil, její touhu, a její odmítnutí, ho pokaždé víc a více, sráželo na kolena. 

Již nedokázal myslet na nic jiného. Nespal, již skoro týden a ani ledová sprcha, již neměla valného účinku. 

Najednou se ještě více prohnula, a on spatřil, jak se její tělo, rozechvělo. Přivedla sama sebe, k vyvrcholení. Proč? 

Všechno v něm, úplně vzplálo, a explodovalo. Nechce ho? Netouží po něm? 

Přeci by ho neodmítla, když její tělo, touží po uspokojení. Kdyby, ho chtěla, nemusela by se obšťastnit sama.

 A on by tak rád, ji ukázal, jak moc, po ní touží. 

Uvolnil knoflíček své košile, aby se dokázal nadechnout. 

Jeho mysl, byla před zhroucením. Musel pryč. Musel se nadechnout, čerstvého vzduchu.